Robert Schumann: Symfonie č. 3, "Rýnská", analýza Gerarda Schwarze (4. věta)

Čtvrtá věta je slavnostním obřadem. Když Klára a Robert byli v Kolínské katedrále, zrovna byl kdosi zvolen kardinálem a byla to hrozná sláva a oni se stali svědky této události a tato událost byla inspirací pro složení tohoto neuvěřitelného, slavnostního chorálu, napsaného do trombonů a lesních rohů. Trombonový part je velmi vysoko, skoro vždycky se hraje na altový trombon. Použil zde altový trombon, a taky tenorový a basový trombon. Mají odlišnou hlasitost zvuku. Od altového malý, střední a nejsilnější. Také roztrub nástrojů je jinak velký. Jinými slovy, velikost otvoru, vyústění trubky je rozdílné. I velikost nátrubků se mění od menšího po větší. Dnes obvykle v orchestru hrají dva tenorové a jeden basový trombon, ale když se hraje hudba jako tato, která je psaná pro altový trombon, která vyžaduje světlejší a útlejší tón, sólotrombonista až na výjimky sáhne právě po altovém trombonu. Celá věta je založena na tomto chorálovém tématu, které se dokonce opět vrátí v poslední větě. Po počátečním uvedení trombony a lesními rohy to uslyšíte zahrát housle, a časem přejde do rychlejší pasáže, která zní tak, jako by byla tou samou melodií, ale ve zkrácené podobě. Není to ale stejné, jen podobné a dělá to takovou milou podobu variace chorálu. Na konci věty je zde výsostná žesťová fanfára vedená trubkami podporovaná dřevy. Je to nádherný moment pro dřeva a žestě v té fanfáře... A vy můžete pozorovat to přelévání barev, tak máte dřeva a plechy, to bych nazval barvou bronzu, křiklavou. A pak ten samý akord zahraný smyčci, to je jako barva tmavě hnědá, a ta představuje měkký a teplý zvuk. A pak se ty fanfáry ještě zesílí a potom, jako odpověď je ona krásná tmavohnědá ve smyčcích a celé to končí velmi dráždivě.