Robert Schumann: Symfonie č. 3, "Rýnská", analýza Gerarda Schwarze (1. věta)

Robert Schumann - 3. symfonie Život Roberta Schumanna nebyl jednoduchý. Od útlého dětství trpěl depresemi a halucinacemi a v průběhu života, asi od 20 let to už bylo tak zlé, že často pomýšlel na sebevraždu. Ukazuje se to i v jeho hudbě, zvláště té pozdější. Něco v ní je velmi roztříštěné. Schumann snil o tom, že se jednou stane ředitelem orchestru. Obdržel nabídku místa ředitele v Düsseldorfu. Už měl zkomponované dvě symfonie, měl naskicovanou první verzi své pozdější čtvrté symfonie a již pracuje i na třetí symfonii. Pořadí symfonií není bez zajímavosti. Například jako Beethovenových pět klavírních koncertů. První koncert byl napsaný jako druhý v pořadí a druhý byl napsaný jako první, ale publikovány byly obráceně. To samé je u Schumannových symfonií. Jeho 4. symfonie byla napsaná před 3. symfonií, ale on tu čtvrtou znovu revidoval, takže byla vydána později a tím se stala čtvrtou v pořadí. Schumannova 3. symfonie má přívlastek "Rýnská", je to "Rýnská" Symfonie. Řeka Rýn hrála v Schumannově životě důležitou roli, a to na mnoha úrovních. Například se zkoušel zabít skokem do vln Rýna. Rýnská symfonie byla napsána během angažmá v Düsseldorfu a inspirovaná výletem do katedrály v Kolíně. Ta v tu dobu ještě nebyla dostavěná, ale i tak byla nádherná, udělala na něj ohromný dojem a v symfonii se to samozřejmě projevilo, ta inspirace jí a cestou Kláry a Roberta po řece Rýn v roce 1850. V první větě je jedna z oněch dlouhých, táhlých, nádherných Schumannových melodií. Je to tak krásné. Úplný opak Beethovenova motivu v 5. symfonii. Má hodně rytmické dvojznačnosti, což znamená, že i když třeba píše třídobý takt, zní to, jakoby to bylo psáno v taktu dvoudobém. A tato rytmická nejednoznačnost to dělá zajímavějším. A nakonec se to vše samozřejmě vyjasní. Ale dělal to i Mozart a Beethoven. Dělali to všichni, ale Schumann to používal pozoruhodným způsobem a tím ona melodie získává na kráse. A pak se to opakuje. Na konci melodie má malou codu, která sehraje důležitou roli v pozdějším vývoji věty. Po tomto úvodu se opakuje znovu stejný materiál a tentokrát jsou to lesní rohy vyrůstající ze středu orchestru. Druhé téma... ...je plné touhy a lehkosti a měkkosti. Nejprve je vysloveno dřevy, pak smyčci a poté se opět připojí dřeva. Vrací se k počátku prvního tématu. Je to typická sonátová forma. Mluvili jsme o ní už dříve. Expozice, tedy její hlavní téma kontrastuje s vedlejším tématem a tato část bývá pak celá opakována v repetici, ovšem u Schumanna to tak není a rovnou přechází do části zvané provedení. A někdy to lidé nazývají fantazií, protože skladatel probouzí jejich fantazii a Schumann pracuje tak, že všechna témata neustále vyvíjí. To, že začátek zní slavnostně a hrdinsky, při průchodu provedením to nic neznamená, je to velmi tajuplné a nejasné. Pak, samozřejmě vloží výchozí materiál a v jednu chvíli je tu skvělé místo s lesními rohy, kde udělá velké crescendo, a pak zmizí a smyčce hrají tremolo v pianissimu a lesní rohy hrají fortissimo melodii, zatímco ostatní jsou v pozadí. Pak se připojí trubky. A lesní rohy se připojí. A pak... BUM... a jsme v repríze. Neliší se v tom od Beethovena. Stejně jako u něj je věta v sonátové formě, s rozsáhlou codou. Schumann se vyznačuje velkými kontrasty, speciálně v dynamice, kdy téma zahraje ve forte a pak okamžitě odpoví slabounce. A závěr je opravdu velmi heroický. Opět s lesními rohy a trumpetami vedoucí celý orchestr.