Robert Schumann: Symfonie č. 3, "Rýnská", analýza Gerarda Schwarze (2. věta)

Druhá věta se zpočátku jmenovala "Ráno na Rýnu". Ale stejně jako mnoho skladatelů ten název odstranil s pocitem "Hudba si musí vystačit sama, nemusí to mít titul." Ale dnes je to pro nás zajímavé vědět. Ne proto, abychom to poslouchali a říkali: "Tak já vím, jak teče Rýn, ale takhle to v tom opravdu neslyším." Ale můžu to vnímat tak, jakože tak to někdo viděl. Každopádně je to vodítko, jak vidět ten odliv a sílu proudu, a přenést to do zvuku věty. Po hlavním tématu, naprosto úchvatném a několikrát opakovaném, následuje absolutně okouzlující část se skupinkami krátkých not. Je to jako malá fuga. Každý hlas přichází samostatně a jsou tu fagoty a jsou tu cella a pak tu jsou housle a violy a pak hoboje. Každý naskočí v jinou dobu se svou staccatovou figurou. Tak to máme první část, kde je melodie Rýna a také ty krátké noty v malé fuze. A poté skladatel kombinuje chorál hraný dřevy a hornami s těmi krátkými notami, které tvoří doprovod právě tomu chorálu. Poté nás to vede zpět k jakési rekapitulaci, nebo na začátek této... ...absolutně velkolepé věty. A na konci přichází malá coda.