A nakonec přichází pátá věta. Samozřejmě, víte, pět vět,
to je neobvyklé. Lidé nepsali pět vět v symfonii,
ale Schumann ano, a ta pátá věta začíná senzační, jednoduchou melodií
a on zde píše "dolce". Dolce znamená sladce. Obvykle se to hraje
mile a hravě. Ale on to tak nenapsal. Napsal to bez staccatových značek, bez znamínek, která říkají,
hrát krátce. Druhá polovina této melodie
už jako staccato psaná je a je ostřejší, lehčí a brilantnější, a jakoby radostnější. A toto propojení těch dvou nápadů, sladkého a toho hravého, prostupuje celým začátkem věty. Druhé téma pracuje se stejnou ideou
dlouhého, kontrastního tématu s občasnými krátkými notami, ale stále nás vláčí sem a tam. Provedení je poměrně rozsáhlé. Schumann měl ohromnou představivost a dokázal propojit
onu sladkost se staccatem, s těmi krátkými notami a funguje to pozoruhodně
velmi dobře. Nakonec se vrací původní téma ve smyčcích, které ho hrají tremolo
a agresivně a horny odpovídají na to téma, ale teď to přichází jaksi hřmotně. Jinými slovy, místo aby melodie
zněla sladce, stává se melodií útočnou. A opět nechá vrátit vedlejší téma v původní tónině.
Ale teď! Co je nejzajímavější,
do očí bijící, všimněte si,
na rozdíl od Beethovena pracuje s codou. Celý závěr u něj vyzní bombasticky. Začne slavnostní fanfárou
v žestích a smyčce jim odpovídají
a pak se přidají do těch fanfár. A pak, celý závěr se odehrává
na základě chorálového tématu ze čtvrté věty. Kdybych vám o tom nic neřekl
a rovnou to předvedl, asi by vám to nechybělo, ale... ...teď už znáte pozadí, a to vědomí vás činí spokojenější, protože máte dobrý pocit, že to,
co slyšíte, má svůj hudební řád
a dává vám to smysl. A celé to vrcholí fantaskní,
ohromnou aktivitou... ...celého orchestru
s fanfárami lesních rohů, které jsou opravdu žesťovým
mistrovským kouskem, nevídaným až do poloviny
19. století v symfonické hudbě.