Robert Schumann: Symfonie č. 3, "Rýnská", analýza Gerarda Schwarze (5. věta)

A nakonec přichází pátá věta. Samozřejmě, víte, pět vět, to je neobvyklé. Lidé nepsali pět vět v symfonii, ale Schumann ano, a ta pátá věta začíná senzační, jednoduchou melodií a on zde píše "dolce". Dolce znamená sladce. Obvykle se to hraje mile a hravě. Ale on to tak nenapsal. Napsal to bez staccatových značek, bez znamínek, která říkají, hrát krátce. Druhá polovina této melodie už jako staccato psaná je a je ostřejší, lehčí a brilantnější, a jakoby radostnější. A toto propojení těch dvou nápadů, sladkého a toho hravého, prostupuje celým začátkem věty. Druhé téma pracuje se stejnou ideou dlouhého, kontrastního tématu s občasnými krátkými notami, ale stále nás vláčí sem a tam. Provedení je poměrně rozsáhlé. Schumann měl ohromnou představivost a dokázal propojit onu sladkost se staccatem, s těmi krátkými notami a funguje to pozoruhodně velmi dobře. Nakonec se vrací původní téma ve smyčcích, které ho hrají tremolo a agresivně a horny odpovídají na to téma, ale teď to přichází jaksi hřmotně. Jinými slovy, místo aby melodie zněla sladce, stává se melodií útočnou. A opět nechá vrátit vedlejší téma v původní tónině. Ale teď! Co je nejzajímavější, do očí bijící, všimněte si, na rozdíl od Beethovena pracuje s codou. Celý závěr u něj vyzní bombasticky. Začne slavnostní fanfárou v žestích a smyčce jim odpovídají a pak se přidají do těch fanfár. A pak, celý závěr se odehrává na základě chorálového tématu ze čtvrté věty. Kdybych vám o tom nic neřekl a rovnou to předvedl, asi by vám to nechybělo, ale... ...teď už znáte pozadí, a to vědomí vás činí spokojenější, protože máte dobrý pocit, že to, co slyšíte, má svůj hudební řád a dává vám to smysl. A celé to vrcholí fantaskní, ohromnou aktivitou... ...celého orchestru s fanfárami lesních rohů, které jsou opravdu žesťovým mistrovským kouskem, nevídaným až do poloviny 19. století v symfonické hudbě.