Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5, analýza Gerarda Schwarze (1. věta)

Když skladatel napíše symfonii, budí to očekávání. Musí to být velký kus, dlouhé dílo, musí mít spoustu prvků, četné věty. Beethoven je pokračovatelem klasického směru, vychází z Mozarta a Haydna. Narodil se v Bonnu v Německu a záhy odešel do Vídně. Chtěl být v evropském hlavní městě hudby, jak Vídeň vnímal. Zahrál před Mozartem, provedl několik improvizací, což na Mozarta udělalo dojem a řekl: Koukněte, z tohoto muže bude někdo důležitý. Studoval trochu u Haydna, ale jeho hlavním učitelem byl Albrechtsberger. Studoval také u Salieriho. Když začal psát své symonie, v prvních letech 19. století, stihl jich většinu v první dekádě. První symfonie byla pozoruhodným dílem, odpovídající tradici mozartovského a haydnovského klasicismu. Třetí symfonie, Eroica, je mimořádná. A je také dlouhá. Symfonie obvykle trvají dvacet pět, třicet, třicet pět minut. A najednou Eroica, která trvá 50 minut. Má navíc třetí lesní roh, přesahuje celý koncept symfonie do bohatšího jazyka, než u Mozarta nebo Haydna. Pátá symfonie je zvláštní hned v několika ohledech. Nejdůležitější je očividně způsob jakým Beethoven rozvíjí tento krátký motiv. Představte si obecenstvo, jak poslouchá tyto tóny hrané jen klarinety a smyčci. A Beethoven těchto pár not vezme... a v průběhu celé věty je rozvíjí. S výjimkou druhé věty se tento motiv dokonce objevuje v celém díle. To je na tu dobu něco neobvyklého. Když tu symfonii posloucháte, vlastně si ani neuvědomíte, že se ten motiv pořád vrací. Někdy si ani nevšimnete, odkud se bere. Vlastně by to tak mělo být. Měli byste ho zaslechnout a říct si "to zní povědomě, to to nějak drží pohromadě". Ale takovou věc je lepší rovnou ukázat. Takže jak začíná celou symfonii... ...začíná s divokou energií, děje se toho spousta. Je tam spousta pohybu. Bez úvodu, prostě to rovnou začne, hned do toho skočíte a slyšíte tento motiv, což je samozřejmě první téma. A přestože se jedná o - tak to nazýváme - expozici, první část díla, on ji [expozici] rozvíjí, dokud nezačnou hrát lesní rohy v druhém tématu. A hrají takto: Takže očividně, je to to samé. Tři krátké a jedna dlouhá, ale místo tohoto... ...je to najednou... Zvětšuje interval z ... na ... A pak pokračuje druhým tématem. Všechny tóny, který právě zahrály lesní rohy. Jen tyto noty, ale to co dělá... Tady slyšíte bas, stejný rytmus jako na začátku. Kdybych vám to neřekl, nevšimli byste si toho, ale když teď budete poslouchat, uvidíte a uslyšíte cella a kontrabasy, jak hrají tento motiv pod druhým tématem. Přitom je druhé téma samozřejmě kontrastní. Pak se Beethoven trochu vrátí a znovu rozvine počáteční motiv. Pak se celá část opakuje, celá expozice, nebo první část se opakuje. Další část typická pro strukturu symfonie se jmenuje provedení. Vezmete kousky z obou témat a rozvinete to do všech různých směrů. Je zřejmé, že Beethoven byl jedním ze skvělých skladatelů co se týká tvorby provedení, protože měl neuvěřitelnou schopnost improvizovat. Do jisté míry, co se prování v provedení, je, že improvizujete. Jdete novými směry, přidáváte nové nápady. Měníte harmonie a melodické kontury a děláte vše, co můžete, abyste udrželi u posluchačů zájem a nadšení. Místo toho, aby opakoval ten samý motiv znovu a znovu, on [Beethoven] to rytmicky rozvíjí a samozřejmě zachovává ten motiv. A dále to rozvíjí, ale pak najednou, z ničeho nic to začne redukovat. Tedy to začíná tak, jak jsem zrovna hrál... A pak se z toho stane... Jen tyto dvě noty, a pak jen jedna nota. A nastává konverzace mezi dřevy a smyčci. Ze dvou not jen na jednu notu, pak se změní harmonie, a pak nás [on] vrací zpět, se stejným vzrušením. Pak znovu jen jedna nota. A znovu zpět, opět se vrací s tím samým výrazem, tentokrát... A pokračuje to, pokračuje a pokračuje. Stejně jako je to v první části. A teď přichází to, čemu se říká repríza. Měli jsme expozici, měli jsme provedení a teď máme reprízu. Repríza je tradičně repetice první části s malou variací v harmonii, ale jinak je to to samé. A Beethoven to dělá. Používá to samé, vše pokračuje. A v okamžiku, kdy se dostaneme k tomu velkému... Když housle drží toto G... Místo toho, aby housle držely G, drží ho sólo hoboj. A ten pak zahraje malou kadenci. Jak neobvyklé! Přímo uprostřed symfonie, její první věty, všechno se zastaví a slyšíme hoboj. Po tom přichází něco, co bychom normálně považovali za normální reprízu a věta končí zajímavým závěrem. Samozřejmě, jsou tu rozdíly. Když lesní rohy zahrají poprvé... Podruhé v repríze to hrají fagoty. Ale vždy slyšíte ten pokračující motiv, tři krátké a jedna dlouhá nota. Je jedno, jestli je to v doprovodu nebo v hlavní melodii. Co je dále zajímavé, je to, že coda je vždy důležitým prvkem Beethovenovy skladby. Takže máme expozici, provedení, reprízu. A teď máme ještě jednu část, takzvanou codu. U Beethovena, coda v první větě této páté symfonie je delší než jakákoliv další část. Cody, pokud jsou v klasické formě použité, tak jsou obvykle krátké, stručné, jako nějaká značka na konci. Ale tento velký génius dělá codu ještě důležitější, tedy důležitější svou délkou, než jsou ostatní části věty.