Hlavní obsah
Hudba
Kurz: Hudba > Kapitola 2
Lekce 1: Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5- Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5, analýza Gerarda Schwarze (1. věta)
- Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5, analýza Gerarda Schwarze (2. věta)
- Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5, analýza Gerarda Schwarze (3. a 4. věta)
- Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5, lekce dirigování Gerarda Schwarze (1. věta)
- Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5, hodnocení Leona Botsteina
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5, analýza Gerarda Schwarze (1. věta)
Sledujte kompletní vystoupení zde Tvůrce: All Star Orchestra.
Chceš se zapojit do diskuze?
Zatím žádné příspěvky.
Transkript
Když skladatel napíše symfonii, budí to očekávání. Musí to být velký kus, dlouhé dílo, musí mít spoustu prvků,
četné věty. Beethoven je pokračovatelem klasického
směru, vychází z Mozarta a Haydna. Narodil se v Bonnu v Německu
a záhy odešel do Vídně. Chtěl být v evropském hlavní městě hudby,
jak Vídeň vnímal. Zahrál před Mozartem, provedl několik
improvizací, což na Mozarta udělalo dojem a řekl: Koukněte, z tohoto muže
bude někdo důležitý. Studoval trochu u Haydna,
ale jeho hlavním učitelem byl Albrechtsberger. Studoval také u Salieriho. Když začal psát své symonie,
v prvních letech 19. století, stihl jich většinu v první dekádě. První symfonie byla pozoruhodným dílem, odpovídající tradici mozartovského
a haydnovského klasicismu. Třetí symfonie, Eroica, je mimořádná. A je také dlouhá. Symfonie obvykle trvají
dvacet pět, třicet, třicet pět minut. A najednou Eroica, která trvá 50 minut. Má navíc třetí lesní roh, přesahuje celý
koncept symfonie do bohatšího jazyka, než u Mozarta nebo Haydna. Pátá symfonie je zvláštní hned v několika ohledech. Nejdůležitější je očividně způsob
jakým Beethoven rozvíjí tento krátký motiv. Představte si obecenstvo, jak poslouchá
tyto tóny hrané jen klarinety a smyčci. A Beethoven těchto pár not vezme... a v průběhu celé věty je rozvíjí. S výjimkou druhé věty se tento motiv
dokonce objevuje v celém díle. To je na tu dobu něco neobvyklého. Když tu symfonii posloucháte,
vlastně si ani neuvědomíte, že se ten motiv pořád vrací. Někdy si ani nevšimnete,
odkud se bere. Vlastně by to tak mělo být. Měli byste ho zaslechnout
a říct si "to zní povědomě, to to nějak drží pohromadě". Ale takovou věc je lepší rovnou ukázat. Takže jak začíná celou symfonii... ...začíná s divokou energií, děje se toho spousta. Je tam spousta pohybu. Bez úvodu, prostě to rovnou
začne, hned do toho skočíte a slyšíte tento motiv,
což je samozřejmě první téma. A přestože se jedná o -
tak to nazýváme - expozici, první část díla, on ji [expozici] rozvíjí,
dokud nezačnou hrát lesní rohy v druhém tématu. A hrají takto: Takže očividně, je to to samé. Tři krátké a jedna dlouhá,
ale místo tohoto... ...je to najednou... Zvětšuje interval
z ... na ... A pak pokračuje
druhým tématem. Všechny tóny, který právě
zahrály lesní rohy. Jen tyto noty,
ale to co dělá... Tady slyšíte bas, stejný rytmus jako na začátku. Kdybych vám to neřekl,
nevšimli byste si toho, ale když teď budete poslouchat,
uvidíte a uslyšíte cella a kontrabasy,
jak hrají tento motiv
pod druhým tématem. Přitom je druhé téma
samozřejmě kontrastní. Pak se Beethoven trochu vrátí
a znovu rozvine počáteční motiv. Pak se celá část opakuje,
celá expozice, nebo první část se opakuje. Další část typická
pro strukturu symfonie se jmenuje provedení. Vezmete kousky z obou témat a rozvinete to do všech různých směrů. Je zřejmé, že Beethoven
byl jedním ze skvělých skladatelů co se týká tvorby provedení, protože měl neuvěřitelnou
schopnost improvizovat. Do jisté míry, co se prování
v provedení, je, že improvizujete. Jdete novými směry,
přidáváte nové nápady. Měníte harmonie
a melodické kontury a děláte vše, co můžete,
abyste udrželi u posluchačů zájem a nadšení. Místo toho, aby opakoval
ten samý motiv znovu a znovu, on [Beethoven] to rytmicky
rozvíjí a samozřejmě zachovává ten motiv. A dále to rozvíjí,
ale pak najednou, z ničeho nic to začne redukovat. Tedy to začíná tak,
jak jsem zrovna hrál... A pak se z toho stane... Jen tyto dvě noty,
a pak jen jedna nota. A nastává konverzace
mezi dřevy a smyčci. Ze dvou not jen na jednu notu, pak se změní harmonie,
a pak nás [on] vrací zpět, se stejným vzrušením. Pak znovu jen jedna nota. A znovu zpět, opět se vrací
s tím samým výrazem, tentokrát... A pokračuje to, pokračuje
a pokračuje. Stejně jako je to
v první části. A teď přichází to,
čemu se říká repríza. Měli jsme expozici,
měli jsme provedení a teď máme reprízu. Repríza je tradičně
repetice první části s malou variací v harmonii,
ale jinak je to to samé. A Beethoven to dělá. Používá to samé, vše
pokračuje. A v okamžiku, kdy se dostaneme
k tomu velkému... Když housle drží toto G... Místo toho, aby housle
držely G, drží ho sólo hoboj. A ten pak zahraje
malou kadenci. Jak neobvyklé! Přímo uprostřed symfonie,
její první věty, všechno se zastaví
a slyšíme hoboj. Po tom přichází něco,
co bychom normálně považovali za normální reprízu a věta končí
zajímavým závěrem. Samozřejmě, jsou tu rozdíly. Když lesní rohy zahrají poprvé... Podruhé v repríze
to hrají fagoty. Ale vždy slyšíte ten
pokračující motiv, tři krátké a jedna dlouhá nota. Je jedno, jestli je to
v doprovodu nebo v hlavní melodii. Co je dále zajímavé, je to, že coda je vždy důležitým
prvkem Beethovenovy skladby. Takže máme expozici, provedení,
reprízu. A teď máme ještě jednu část,
takzvanou codu. U Beethovena, coda v první větě
této páté symfonie je delší než jakákoliv další část. Cody, pokud jsou
v klasické formě použité, tak jsou obvykle krátké,
stručné, jako nějaká značka na konci. Ale tento velký génius
dělá codu ještě důležitější, tedy důležitější svou délkou,
než jsou ostatní části věty.