Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 4, analýza Gerarda Schwarze (1. věta)

(Čajkovskij, 4. symfonie) Čajkovského čtvrtá symfonie je úžasné dílo psané v pozoruhodné etapě Čajkovského života. Bylo mu 37 let, když vyučoval na Moskevské konzervatoři. Právě dokončil "Labutí jezero", jeden ze svých velkých baletů, první klavírní koncert, jeden z nejslavnějších klavírních koncertů. Myslím, že to byla pro něj fantastická doba. V ten samý čas se oženil s mladou studentkou, která byla jeho žačkou na Moskevské konzervatoři. Ta ho uháněla, ta ho milovala, ta mu psala milostné dopisy. Nakonec se rozhodl, že by mohl umlčet všechny zvěsti o své homosexualitě tím, že by bylo skvělé se s ní oženit, a mohl by to být sympatický platonický vztah, a ona to pochopí a vše by bylo skvělé. No, tak docela to nešlo. Ona tomu docela nerozuměla a manželství trvalo necelé dva měsíce, a on se z toho údajně nervově zhroutil, z toho konce manželství a chtěl, aby bylo anulováno. Ale v tu dobu mu jiná žena vstoupila do života, Naděžda von Meck. Madame von Meck byla vcelku bohatá vdova. Byla vyznavačkou dobré hudby a velkou milovnicí hudby Čajkovského. A ta se rozhodla mu udělit měsíční rentu. To trvalo 14 let. Čajkovskij mohl přestat učit a mohl se věnovat jen hudbě. A tehdy napsal 4. symfonii a věnoval ji Naděždě von Meck. Mimořádnou záležitostí je fakt, že osobně se nikdy nepotkali. Pouze si dopisovali, ale možná právě díky té korespondenci, která čítá přes 500 dopisů, máme hmatatelný důkaz Čajkovského myšlenek v každém okamžiku. I když tato symfonie není programní, když pročítáte dopisy, jeví se tak. Mnoho lidí věří, že první věta, která je nejzávažnější a nejkomplikovanější, nejdelší, programní záležitostí je. Čajkovskij, ovšem jako kterýkoli skladatel říkal: "Ne, symfonie je absolutní hudba, nemusíte mít program, abyste napsali velkou symfonii." Ale tohle řekl ve svých dopisech von Meckové: "Ano, jakýsi program je ve skrytu a je o tom, že svůj osud si neseme sami na svých bedrech. Je všudypřítomný a není neskutečný, ale skutečný." V našich životech jsou snové okamžiky, a okamžiky nádherné, ale při pohledu zpět vidíme svůj osud a to, co nazýváme bojem s osudem. Protože toto vstupní téma zazní v lesních rozích, a pak je posíleno nejprve spodními a pak vrchními žesti, je to motivem onoho osudu. Čajkovskij, 4.symfonie, motiv osudu Na konci fráze horny udělají decrescendo, zeslabí. Zahrají jemněji ten samý motiv. Rozšíření motivu osudu přijde v klarinetu a ve fagotech. Myslím, že je důležité, že zvolil tento přechod v orchestraci z žesťů do dřev, do prvního tématu první věty, které je hráno houslemi a violoncelly. Toto je motiv snění. Je krásný, je jemný. Žádá, aby to bylo hráno v tempu valčíku, ale nepíše to jako valčík, je to jen něco na ten způsob jako valčík, ale ne tak zemitý, jako by byl u Johanna Strausse. Tento materiál, který používá, rozvine okamžitě, je budován dynamicky, budován orchestrálně. Velmi často, co Čajkovskij dělá v této větě je, že opravdu má skupinu dřev, kterou tvoří pikola, dvě flétny, dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty, tuto sekci, a pak má skupinu žesťů, tedy dvě trubky, čtyři lesní rohy, tři trombony a tubu, tuto sekci. Smyčce jako sekci. Bicí doopravdy používá speciálně na konci symfonie, tam je nejvíc činelového třesku, myslím víc, než v kterékoli jiné symfonii, ale používá to jako pomoc, jako výraz šílenství, se kterým hledí ke konci poslední věty. Druhé téma je připraveno spojovacím oddílem. Je zde drobná konverzace mezi klarinetem a fagotem. Poté fagot připraví pro klarinet nástup druhého tématu. Klarinet hraje melodii a vždy v této melodii udělá malou stopku, pro takovou malou vsuvku ve flétnách, pak ve druhém klarinetu, ve fagotu, a toto se děje neustále až do druhé části tématu, kterou přinesou violoncella. Violoncella v jistém smyslu rozšiřují téma klarinetu. Poté, co rozšířilo téma cello, ho rozšíří dřevěné dechy. A o něco později přicházejí housle a jediné, co dělají je, že hrají toto: Takže si trochu vezmou část této violoncellové melodie. Jen tento motiv a ten hrají jako samostatný prvek. Takže on vezme kousek melodie, zahraje to, a pak na to nechá odpovědět dřeva. A později, při zachování stejných myšlenek přichází vývoj a on to rozvíjí úžasně a my jsme na začátku takzvaného provedení a samozřejmě, v tomto provedení skladatel provádí, proměňuje své nápady mění je harmonicky, melodicky, prohazuje dynamiku, prohazuje orchestraci, cokoli, na co si vzpomenete, jen proto, aby nás to vzrušovalo a zajímalo, co se bude dít dál. Přidá trochu na agresivitě a na síle a dodá vášeň a v tom přichází motiv osudu. Tento motiv osudu jako když nám je stále v patách. Motiv osudu vždy hrají žesťe, někdy je zdvojený dřevy, ale je to žesťový motiv, trumpetový motiv, nebo hornový motiv a je průrazný. A jako v životě, když se vše rozvíjí až moc dobře a je to plné citů, buch, neúprosnost osudu se vždy připomene. Tohle vystaví opět ohromně, to, jak přejde do reprízy, když přinese zpět začátek... prvního tématu. Dělá to pozoruhodným způsobem a zde to, co bylo dřív jako sen, je mocné, agresivní. V některých ohledech sice slavnostní, ale až zlověstně. [První téma] Po všem tomhle přijde malá introdukce ke druhému tématu. A v tu chvíli, - jak to umějí velcí skladatelé - místo toho, aby toto téma hrál opět klarinet, hraje ho zde fagot. A ono rozšíření tématu předtím hrané violoncelly nyní hraje lesní roh. Opět to rozvíjí tak, jak by člověk očekával a motiv osudu se vrací, aby připomněl, že všechno nemusí být skvělé, a pak tam připíše něco úplně nového. Je to zase něco snového, ale je to v jiném stylu než úvodní houslová melodie. A tato líbivá melodie se stává stavebním materiálem pro brilantní codu.