"The Poet's Hour": Skladatel a jeho dílo

V rámci nadace Gund/Simonyi, v poslední sezóně mého ředitelování v Seattlu mi můj drahý přítel Joseph Schwantner napsal skladbu nazvanou Hodina básníkova pro sólové housle a smyčce. Před deseti lety jsme se má žena Janet a já rozhodli přesídlit na jih do New Hamshiru, kde žijeme dodnes. A ten kraj má svého zvláštního ducha. A já o něm spoustu četl od Thoreaua. Což je transcedentální spisovatel z Nové Anglie. A vzpomínám si na tato slova z jeho deníku z roku 1853. "Jsou tam čas od času rána, jedno, zda v létě či zimě, kdy zvláště svět zdá se, že začíná nový, takže vzpomínek netřeba. To je hodina básníkova." A jednou z věcí, která nás v New Hampshiru drží, je naprosto úchvatné prostředí. Když brzy ráno vstanete, mlha se válí mezi stromy. A to je mimořádně osvěžující. A pro můj umělecký život, kdy si sám potřebuji rozvrhnout, jak budu celý den postupovat, to je pro mne opravdu nejdůležitější. A tak je má hudba zabarvená vlivem toho kraje. Pro mne houslový part představuje hlas básníka, v kompozici. Když jsem to poprvé slyšel, okamžitě ... se mi to zalíbilo. Protože mi vytanula na mysli dvě slova, která to charakterizují. Strašidelný a krásný. Je to opravdu velmi... prosté. Ale ta dvě slova mne zasáhla. Jako... ...ta nálada, kterou hudba vyjadřovala. Tak jsem se to začal učit,... ...a ukázalo se to překvapivě náročné. Říkám tomu monolog pro housle a orchestr. Není to čistě sólový kus, ale... v podstatě, myslím,... že by se to tak dalo hrát, pouze housle sólo. Tím nechci říct, že smyčcový orchestr nemá svou důležitost, to jistě má, ale spíš jako vypravěč, jako průvodce. Prakticky tu není místo, kde by housle nehrály. A to je to propojení. Je to... ...jako v dialogu, kdy posloucháte, jak někdo recituje báseň, víte? Začíná to velmi jednoduše. Teď, svým způsobem, když to zahraju všechno dohromady,... ...zní to docela hezky. Ale není to to, co byste očekávali. Tak, je tu tohle: Zní to skoro jako tento akord: Ale neni to ten. On tam má tuto notu, takže je to tento akord: A pak přidá tuto notu: A pak tuhle: Cítíte to jako hudební jazyk. Mluva tónů. Když to hrajete pěkně jemně, ladí to. A držíte to. A pak se objeví housle. A housle hrají samé čtvrťové noty. To vše ve flažoletech. Když se díváte, jak to Jevgenij hraje, tak neprotlačuje strunu. On položí jeden prst normálně a druhý jen lehce přiloží. A takto zapsané tóny znějí o dvě oktávy výš. Takže. On sice hraje tuto notu, ale vychází z nástroje tato. Je to takový přízračný druh... zvuku. Teď zkusme popřemýšlet, co chtěl Joe vyjádřit tou Básníkovou hodinou, těmi rány, a létem a zimou. Je to váhání. Je to jako ráno, když se probouzí. Až úplně nakonec přinese cella a kontrabasy pouze kvůli ukotvení. A pak znovu začne výstavbu, v tom samém stylu, ladění, ale v úplně jiném rejstříku. Když vstoupí housle, začnou hrát v samých sextách. Pak pokračuje tím samým materiálem, ale tentokrát jsou samostatné noty v houslích, tady už... ...bez dvojhmatů. A v odpovědi na to orchestr hraje: A housle sólo: A opět, orchestr tam a zpět, a pak: ty samé noty jako na začátku, v cellech a kontrabasech. A pak pracuje stále s tím samým materiálem, pouze s ním a pak to ukončí. A když tuto část ukončí, skupina prvních houslí hraje velmi prostě: Tohle hrají housle. A zatímco to hrají, sólista je provází ve flažoletech,... ... tedy v tom vysokém rejstříku, Ale, co mi přijde zajímavé, je figura v cellech a basech, a práce s ní ve viole a druhých houslích: Co se děje: basy hrají s violoncellem první notu, druhou notu také s cellem, třetí s violou, čtvrtou pak s druhými houslemi. Tak zní A každý tón z těchto je držený. A opět dostaneme úplně jiný zvuk. Kontrabasy hrají pizzicato, brnkají, a když dohrají svou figuru: tohle zůstane. Tato část pak skončí a sólové housle otevřou nový díl. Tady to bude maličko kompllikovanější. Sólo má tuto notu, a pak tohle: Je to v úplně jiné náladě a to postupně rozvíjí. Pak se ocitneme v oddílu, kde to poněkud stagnuje, se spoustou krátkých pauz a startů. V zásadě ve stejném materiálu. A pak tu máme malou kadenci. A teprve teď začne střední část. Střední část je ponejvíce založena na tomto rytmu: Změny intervalů a doprovodu. Sólové housle co už známe a pak následuje odpověď v orchestru a pak jsou sólo housle a opět odpověď orchestru. V tomto duchu to pokračuje, opakuje se. Myslím, že se to dá chápat jako minimalistické v tom smyslu, že zde dochází k jistým změnám, ale stále v rámci toho samého materiálu. Ale zajímavé jsou změny. Jsou fascinující a netrvají zbytečně dlouho, než se přejde k dalšímu nápadu. Přitom všechny myšlenky spolu souvisí. Je to mimořádné. Pak další malá kadence a na to mají housle celou delší pasáž v rychlých hodnotách, která vyústí v další obsáhlejší kadenci. Když kadence skončí, toto ostináto v basech... ...začne. A vydrží to dlouho. Přitom si toho po chvíli ani nevšimnete, jelikož ostatní členové smyčcové sekce nehrají to samé. Když housle hrají, opět se ukáží virtuózní dvojhmaty. Vlastně, houslista přináší zpět všechen materiál rozvíjený skoro až primitivně v doprovodu a vrací se k té samé... klidné síle, jako u flažoletů a nakonec basy, jak opět uslyšíte: Ani si nevšimnete, že tam jsou. A pak náhle skladba skončí a je to. Jen to tak přešumí. Velmi dojemné, velmi rafinované, velmi krásné. A já myslím, že Jevgenij to přednesl mimořádně dobře.