Harfa: Rozhovor a ukázka s první hráčkou Nancy Allen

Toto je velmi důležitý člen orchestru. Je to harfa. Jedná se o velký nástroj. Harfa je vyrobena ze dřeva. Má 47 strun, které jsou vyrobené ze střev, nylonu a kovu. Má velký trojúhelníkový tvar, který vytváří nádherný zvuk, když na ni zahrajete. Ale tajemství harfy je v tom, že má v sobě mechanický systém. Není to jenom o brnkání na struny. Má mechanický systém, který vede po vršku nástroje. Obsahuje přes 2 000 pohyblivých částí. Je napojený na systém pedálů na spodku nástroje. Sedm pedálů. Každý pedál má tři pozice, takže mám na výběr z 21 pozic. Pedály umožňují měnit výšku tónu pomocí otáčení malých terčíků, které jsou na vršku nástroje. Říká se jim přelaďovací kolíčky a otáčí se, díky napojení na táhlo, které vede sloupkem. Toto je vlastně základna, úložná skříň, ve které je sedm táhel napojených na sedm pedálů. Proč jich je sedm? Protože je sedm not ve stupnici. C, D, E, F, G, A a H. C pedál, který je umístěn na levé straně nástroje a já ho stisknu levou nohou, ovládá všechny C struny najednou ve stejnou chvíli. Vychází to z prázdné struny, ces, a když pohnu s pedálem, malý terčík se otočí, což zkrátí strunu. Je to jako posunutí prstu dolů na pražci kytary, nebo na hmatníku houslí, nebo dokonce jako stisknutí klapky na flétně, kterým se sloupec vzduchu zkrátí nebo prodlouží. Sešlápnu pedál a to otočí malý terčík. Protože mám plné ruce práce hraním, takže to nemohu udělat manuálně. Na starých, lidových harfách se to dělalo manuálně rukou, ale to je moc komplikované, takže, hraji ces a poté posunu pedál dolů do další pozice a to zkrátí strunu asi o půl centimetru. C. Cis. C. Ces. Stejné je to pro D. D pedál ovládá všechna D, což jsou bílé struny. A pokud to chci udělat hlasité, vypadá to takhle: Je slyšet ta činnost. Nazýváme to "činnost" harfy, protože tím se vlastně dělá skoro všechno. Tyto věcičky se otáčejí a otáčejí nahoře na vršku nástroje, mezitím co hrajeme rukama. Harfa má unikátní roli v orchestru, protože dokáže udělat určitý druh zvuku, jaký jiný nástroj neudělá. Říká se mu glissando. Glissando je jiné drnkání na struny. Vybrnkání tónů ve stupnici... je jedna věc, ale když spojíte drnkání na struny a své nohy, můžete vytvořit akordy jako autoharfa, nebo citera. Díky mechanismu, kterým autoharfa mění ladění, dostáváte akord. Například, když chci zahrát celotónovou stupnici, můžu to udělat pomocí pedálů a zní to potom asi takto: Důležité je, jak si položíte harfu na rameno, když hrajete a ...jak se díváte do strun. Vypadá to jako spousta svislých strun, ale když nakloním hlavu trochu do strany, barevné rozlišení, červená, bílá a modrá, je velmi nápomocné. Vždy najdu C struny, protože jsou zářivě červené a vždy najdu F struny, protože jsou černé nebo tmavě modré. Všechny ostatní jsou bílé, takže všechno ostatní je mezi, ale je to stále ta samá řada, Do, Re, Mi, Fa, Sol, La, Si, Do. Zvuk harfy je vždy nádherný. Nemusíme vytvářet zvuk strojkem nebo smyčcem. Používáme jen naše konečky prstů a to je asi ta nejmagičtější věc, že je tu jen ta síla prstů. Nepotřebujeme nic mezi naší kůží a strunami. Žádné trsátko, nic. Musíme být velmi opatrní na naše konečky prstů a kvalitu naší kůže. Pokud cvičíte na harfu moc, váš zvuk může být spíše drsný, hrubý, nebo dokonce slabý. Nepoužíváme nehty, spíše výjimečně na speciální efekty. Musíme používat jen bříška našich prstů. Udržujeme si nehty krátké a naše prsty se musí vejít mezi tyto vibrující struny, což není lehké, protože pokud se podíváte, jaký je rozkmit struny,... do strany, musíte dát pozor, abyste nebzučeli. Je prostě potřeba trefit se mezi. Další věcí, kterou děláme svýma rukama, je zastavení zvuku. Do toho nefoukáme. Není to dřevěný dechový nástroj . Nic podobného. Není zde žádný pedál, který zastavuje zvuk, takže pokud hraji glissando na harfu, zní hrozně dlouhou dobu a jediný způsob, jak zastavit zvuk, než čekat celé odpoledne, je... přiložit ruce. Říkáme tomu dušení nebo tlumení. Stylem "etouffee" tlumíme neustále. Zastavujeme jednotlivé struny... nebo takhle,... nebo... nebo zahrajeme akord, a pak zastavíme zvuk oběma rukama. Velmi důležité je tedy při hře na harfu vědět, že se vlastně jedná o dvoudílnou proceduru. Mnoho harfistek začíná hrou na klavír, a poté přejdou na harfu, nebo se učí na oba nástroje současně. My také přebíráme hodně repertoáru z klavíru. Už od pohledu to vypadá jako vnitřek vašeho klavíru a má s ním hodně společného. Mnoho strun. Klavírní struny jsou tedy kovové, kolem dokola ocelové. Ale my máme struny střevové, spíš jako je struna výpletu rakety. Střevo. Jenom ušlechtilejší. A tyto struny tvoří krásný, příjemný... dělají krásný, příjemný zvuk, kdežto tyhle kovové struny ... ...velmi řinčivé a pronikavé zvuky a ty potřebujeme pro projekci nízkých not, které v určitých skladbách hrajeme. Nejvýše na nástroji jsou struny nylonové. Jsou velmi svítivé. Velmi krátké, malé struny. Je to zábavný nástroj, ale také velmi komplikovaný, musíte mít na paměti spoustu věcí. Vaše prsty hrají a hleďme, malíčky nehrají! Naše malíčky jen visí podél. Všechny prstoklady, které děláme, ačkoliv jsou některé podobné těm klavírním, jsou velmi odlišné, protože používáme pouze osm prstů. Další rozdíl harfové hry je, když hrajete na harfu, hrajete s rukama zavěšenýma do vzduchu a prsty jsou postavené stejným směrem. Od prsteníčku k palci. Na piánu jdou od sebe. Když jste dítě, musíte si na to zvyknout. Musíte se přeučit z toho, že se Vaše palce potkávají, na to, že u harfy jsou palce ve stejné pozici. Nejdříve jsem začala hrát na klavír, když mi bylo asi pět. Milovala jsem piáno a měla jsem harfu postavenou ve svém pokojíčku a moje matka chtěla, abych hrála na harfu. Milovala ten nástroj. Bydlela vedle harfistky z Dívčího orchestru Phila Spitalnyho na konci čtyřicátých let a byla tím nástrojem okouzlena, takže si koupila harfu a postavila ji do obývacího pokoje. Milovala jsem harfu, ale také jsem musela hrát na nějaký nástroj psaný v jedné osnově. Moje matka věřila, že každý by měl mít zkušenost s hrou na melodický nástroj. Na zpívání mám příšerný hlas, asi proto mě zapsala na hoboj. Hrála jsem na hoboj do mých 19 let a hrála jsem na harfu a hrála jsem na piáno a naučila jsem se hrát z listu na klavír. Harfa mne fascinovala nejvíc. Vyhovovala mi a já jsem na ni dostávala hodně příležitostí, když jsem byla mladá, protože harfistek není moc v každé komunitě jako je například flétnistů, nebo houslistů, takže to byla novinka, ačkoli jsem to měla přímo před sebou celý dosavadní život. Když mi bylo asi 12, začala jsem pilně cvičit. Má matka mě vedla okolo Julliardu, který byl v horní části města New Yorku a řekla: Tohle je Julliardova akademie. Opravdu, když jsem to viděla, řekla jsem: "To je to, co chci dělat." Vyhrála jsem svou první, velmi malou, ale už národní soutěž, když mi bylo 14 let. Tehdy jsem si pomyslela: "Já to zvládnu." Miluju hraní. Užívala jsem si hraní. Nikdy jsem nebyla nervózní. Myslela jsem si, že to je nádherná cesta, jak se vyjádřit hudebně a pořád jsem hodně hrála na piáno, ale ne tolik, mezi klavíristy je velká konkurence a je potřeba tolik repertoáru. Cítila jsem, že tohle je pro mě zvládnutelný nástroj. Velmi mi seděl, takže jsem se k němu zavázala, když mi bylo asi 13 let. Pak už nebylo cesty zpět.