Načítám

Transkript

Předtím, než začneme mluvit o věcech mimo naši sluneční soustavu, se vrátíme o pár kroků zpět, protože jsem našel tento šikovný obrázek Slunce a důvod, proč je alespoň pro mě ohromující, je ten, že na této stupnici je Slunce očividně obrovský objekt, na této stupnici by Země byla zhruba, a to je jen odhad, zhruba takto velká, pro mě je tohle ohromující, protože myšlenka, že naše celá planeta, vše by se mohlo vejít do jedné z těchto erupcí vycházejících ze Slunce, můžeme si to jen představit, nemůžeme tam skutečně být, ale kdybychom byli v nějaké ochranné kabině, jaké by to asi bylo. Tak mě napadlo, že toto je vlastně fascinující myšlenka, každopádně zpět k tématu. Pojďme se zamyslet nad tím, co znamená být na hranici sluneční soustavy. V posledním videu jsme poznávali Oortův oblak, který začínal okolo jednoho světelného roku od Slunce, ale záleží na tom, jakým způsobem se nahlíží na hranici, může to být něco dále, může to být něco tak daleko, jako je Oortův oblak. Slunce vyvrhuje pro nás viditelné věci, ale také okem nepozorovatelné částice jako vysokoenergetické elektrony a protony, které jsou vyvrženy ze Slunce vysokou rychlostí 400 km/s, napíšu to. A na Zemi jsme chráněni proti těmto vysokoenergetickým částicím díky magnetickému poli Země, ale kdybychom byli na povrchu Měsíce, když je Slunce na vrcholu Měsíce, a my bychom byli na tmavé straně Měsíce, tak bychom byli s tímto v přímém kontaktu, a jistě si umíte představit, že by nebylo dobré potloukat se tam příliš dlouho. Ale proč o tom mluvím? Tyto nabité částice, které vylétají v obrovské rychlosti z povrchu Slunce, jsou považovány za sluneční „vítr“. Toto je sluneční „vítr“, dám slovo vítr do uvozovek, protože je to vážně úplně jiné spojení než náš příjemný vánek. Toto jsou právě nabité částice, které vycházejí vysokou rychlostí ze Slunce, a o myšlence slunečního větru se zmiňuji proto, že nám do určité míry mohou pomoci s jednou definicí hranic sluneční soustavy, a to je hranice, kam se kdy sluneční vítr dostal, než se jaksi srazí s mezihvězdným prostředím. A tohle je toho zobrazení. Takže Oortův oblak je daleko, alespoň okraje husté části jsou daleko, jak vidíme tady Voyager I a Voyager II. kdybychom chtěli oběžnou dráhu Sedny, bylo by to něco jako, bližší část by byla někde tady a pak by šla pryč, ale Oortův oblak je mnohem dále, takže když se podíváme na toto zobrazení sluneční soustavy jako na rozlohu slunečního větru, je mnohem menší než Oortův oblak, ale stále je dost velká, takže heliopauza je právě tady, a tohle mám z Wikipedie, to je v podstatě místo, kde jsou rychlost a síla slunečního větru potlačovány, tlak je v tuto chvíli tak malý, že je „vítr“ potlačený hlavně vodíkem a heliem. Jsou v mezihvězdném prostředí a po této oblasti se už „vítr“ dále nedostává, řekněme, že je zde jakási „pauza“. A Voyager I i Voyager II se v podstatě dostali dost blízko, aby lidé věřili, že tam je „pauza“, a to je jeden pohled na okraje sluneční soustavy, nikdy tady nebude nějaký tvrdý okraj. Jiný pohled by byl Oortův oblak, oblast, kde jsou nehybné objekty. A to je vše, vlastně jsme ještě přímo nepozorovali objekty v Oortově oblaku, myslíme si, že tam jsou. Pak možná ta nejabstraktnější definice by byla výrazný vliv gravitační síly Slunce, takže všechny tyto způsoby jsou představy rozsahu sluneční soustavy, všechny ale zanechávají jakousi šedou zónu, co je nebo není sluneční soustava. Ale celá moje pointa je, že chci vysvětlit něco z vnějšku sluneční soustavy, abychom měli pojem o rozsahu, půjdeme k nejbližší hvězdě. Když půjdeme sem, vidíme naše okolí z hvězdného pohledu I když tyto hvězdy vypadají, že jsou docela velké, kdybychom je měli kreslit… Toto je naše sluneční soustava, asi si říkáte: „To je Slunce.“ Slunce, kdybychom ho nakreslili, tak by netvořilo ani jeden pixel, ve skutečnosti celá oběžná dráha Pluta, vše uvnitř ní by stejně nevytvořilo jeden pixel zde na obrazovce. To, co vidíme, má poloměr zhruba světelný rok, to je zhruba poloměr Oortova oblaku a v minulém videu jsme viděli, jak obrovský je, především oproti poloměru oběžné dráhy Pluta, což je zhruba tolik, a Pluto samotné má obrovskou oběžnou dráhu, obrovskou vzdálenost od Slunce. A ani to by netvořilo pixel na tomto nákresu. Ale jen pro představu, jak daleko jsme. Jsme smítko, pixel pixelu uprostřed. Abychom se dostali z naší sluneční soustavy k nejbližší hvězdě nebo alespoň nejbližšímu shluku hvězd Alfa Centauri, což je nejbližší shluk hvězd, jsou zde 3 hvězdy – Alfa Centauri A, ta je největší, Alfa Centauri B a pak je zde jedna, kterou nemůžeme pozorovat pouhým okem, Alfa Proximus. Ne, vlastně se jmenuje Proxima Centauri, ne Alfa Proximus, Proxima Centauri, je tedy mnohem menší hvězda. To je tedy nejbližší hvězda. A tento celý shluk hvězd, nejblíž k nám, je okolo 4,2 světelných let daleko. Můžeme se nad tím zamyslet tak, že kdyby někdo rozsvítil světlo na jedné z těchto planet, pak by tomuto světlu trvalo 4,2 let, než se k nám dostane, nebo kdyby jedna z nich měla zmizet, nebo vybuchnout, nevěděli bychom to 4,2 roku. Možná si říkáte: „Hej, to není tak špatný, měli bychom tam jet a zkontrolovat je. Zjistit, zda tam jsou další lidé, se kterými se můžeme setkat a vyměnit technologie a kdo ví co ještě.“ Ale to je obrovská vzdálenost, jen těchto 4,2 světelných let je neuvěřitelná vzdálenost. Jen pro představu: Voyager I a II, o kterých jsme mluvili v posledním videu a dokonce jsme viděli, jak daleko se dostali, až k heliopauze, tak oni cestují rychlostí 60 000 km/h, což je to samé jako 17 km/s, kdybychom byli schopní dosáhnout takové rychlosti... Dostávají se do takové rychlosti působením gravitační síly některé z větších planet, aby se udrželi zrychlení, toto je obrovská rychlost, které dosáhli. Ale kdybychom byli schopní dosáhnout takové rychlosti a jít přesně po směru shluku Alfa Centauri, nejbližší hvězdy Země, stálo by nás to 80 000 let cestování stejnou rychlostí Voyageru I, což je nejrychlejší z Voyagerů, je to tedy neuvěřitelně dlouho, musíme tedy najít nějaký lepší způsob, jak to udělat.