Znečištění

Toto video bychom měli dělat venku. To je lepší. Je tu krásně. Tedy kromě tohoto. Odpadky, druh znečištění. Byl bych radši, kdyby tu nebyly. Mě to štve a přírodu to činí méně krásnou. Environmentálně je ale jen malá šance, že tato plechovka a dalších milion, budou mít negativní dopad na ekosystém. Měl by nás spíš znepokojovat druh znečištění, které není vidět. Buď je neviditelné, nebo je v místech, kam se zřídkakdy dostaneme. To je jasné, protože když lidé vidí následky svého životního stylu, tak se často snaží změnit to, jak žijí. Také způsob, jakým nakupují. A to by nešlo! Je čas ušpinit si ruce. (veselá znělka) Znečištění je všeobecný pojem pro látku, která je na špatném místě nebo je v prostředí ve špatné koncentraci. Odpadky v prostředí = znečištění. Chemikálie přírodní i syntetické, to jsou ti hlavní ničitelé. Často si myslíme, že znečištění způsobují divné syntetické chemikálie vyrobené v obrovských chemických továrnách, což je jistě problém, ale jak za chvíli uvidíte, i přírodní látky ve špatných koncentracích mohou škodit jako insekticidy z ropy. Hlavní způsob, jak měníme koncentrace přírodních látek, je zahrávání si s bio-geochemickými cykly, o kterých jsme mluvili před několika týdny Asi už vás unavuje pořád to poslouchat, ale hlavní cyklus, který narušujeme, je cyklus uhlíku, který rozděluje uhlík na celé planetě do různých zásob. Do atmosféry, oceánů, kamenů, těl organismů. Cyklus stále pokračuje, díkybohu, ale přetěžujeme ho těžbou uhlí, které je bohaté na uhlík, jako i ropy a zemního plynu a spalováním těchto zdrojů energie pro zachování našeho životního stylu. Najednou se tak uvolňuje více uhlíku, než jaké jsou zásobníky schopné pojmout. Rostliny i zvířata to zvládnou, dostávají uhlíku, kolik potřebují. Oceány jsou také v pohodě. Jen se nedostává zpět do minerálů, zůstává v atmosféře jako skleníkový plyn. Izoluje naši planetu a mění její klima. Také podobně ovlivňujeme cykly dusíku a fosforu. Dusík i fosfor jsou živiny, které my a ostatní organismy potřebujeme, abychom rostli a mohli dýchat a existovat. Když zpřístupníme obrovská množství těchto živin, ekosystémy budou zmatené. Je to jako kdybych si v 5. třídě uvědomil, že můžu utratit celé kapesné za čokoládu v povelikonočním výprodeji. Nejprve to je sranda, pak už ne. Fosfáty a dusíkaté látky jsou hlavní složkou hnojiv. Fosfáty jsou i v pracích prostředcích. V odpadní vodě z domácností se dostávají do potoků a řek, způsobí nárůst řas, které udusí zbylé organismy ve vodě, navíc to vypadá nechutně. Ale to není vše. Když se vyčerpají zásoby dusíku a fosforu, tyto řasy odumřou a pak je začnou bakterie rozkládat. Přitom potřebují kyslík, který berou z vody. Tímto poklesem hladiny kyslíku začnou hynout ryby a vše ostatní, co potřebuje kyslík. Takto fosfáty a dusíkaté látky způsobují mrtvé zóny. Největším příkladem ze současnosti je Mexický záliv u ústí řeky Mississippi. Mrtvá zóna Mexického zálivu zaujímá plochu 18 000 km2 podél pobřeží delty této řeky, voda je zde zcela bez kyslíku, což je způsobené hnojivy, které byly vymyty z povodí řeky Mississippi, z 2,6 milionu km2 země, do jednoho místa tohoto zálivu. Velikost mrtvé zóny se mění sezónně v závislosti na tom, kolik hnojiva bylo použito asi na polovině všech farem v Americe. Znečištění není způsobené jen syntetickou látkou s dlouhým názvem, občas je to způsobené jen nerovnováhou látek, které potřebujeme k přežití. Nicméně ne všechny látky v přírodě jsou pro nás dobré, matka Země má jedny z nejjedovatějších látek, o kterých jste kdy slyšeli. Například kyanid, který je ve věcech, se kterými se každodenně setkáváme. V jídle - mandlích, špenátu, fazolích Lima - naleznete kyanid, stejně jako v jadýrkách jablek nebo v peckách broskví. Kyanid je užitečný pro rostliny jako primitivní insekticid způsobující molekulární dušení, které buňkám brouků znemožní využívat kyslík. Na zabití člověka byste ale potřebovali mnohem více kyanidu, než kolik je ho v jedné mandli. Ale my jsme přišli na to, jak dostat spoustu kyanidu na jedno místo, protože milujeme zlato. Zlato, můj miláček. Při těžbě se používá mnoho kyanidu, aby se oddělilo zlato, stříbro a další drahé kovy od rudy. Kyanidový proces těžby rud spočívá v zasakování roztoku kyanidu do země, což rozpustí kovy v rudě a uvolní je tak. Tento roztok je pak jímán a drahé kovy extrahovány. Vedlejším produktem je kamenný prach s kyanidem, neboli nebezpečný materiál k manipulaci. Těžaři se snaží snížit koncentrace kyanidu v těchto zbytcích po těžbě. Snaží se přeměnit kyanid na méně, ale stále, toxický kyanát. Poté se může vsakovat do podzemní vody, nebo zůstat v místě a vyluhovávat další toxické kovy z horniny končící v podzemní vodě, např. rtuť. Rtuť je další znečišťující látka. Hodně toxická, přirozeně se vyskytující v uhlí. Je fajn, když zůstane v zemi, v uhlí. Ale když to uhlí spalujeme, abychom vyrobili elektřinu, rtuť se dostává do ovzduší. Poté spadne na zem, kde se dostává do vody a nakonec do potravního řetězce, hlavně toho mořského. Asi pouze 25 % vypouštěné rtuti elektrárnami a továrnami v USA skončí v USA. Zbytek putuje do světa, kde skoro všechnu lidé sní v rybách. Rtuť je pro zvířata silný neurotoxin, působí na náš mozek a nervový systém. Nakonec, dvě další přírodní látky, které vypouštíme, jsou oxid siřičitý a oxid dusičitý. Přirozené zdroje těchto látek jsou sopečné výbuchy nebo jsou produktem některých řas a bakterií. Uvolňujeme miliony tun těchto látek do prostředí spalováním fosilních paliv, například uhlí. Když tyto látky poté reagují s vodou v atmosféře, mění se v kyselinu sírovou a dusičnou, vrací se zpět na zem jako kyselé deště. V půdě tyto deště způsobují uvolnění přírodních, ale toxických prvků, např. hliník ve vodě tráví živočichy a na souši tato kyselost způsobí, že se nevylíhnou vajíčka a rostliny ztratí své živiny. Tento stav se značně zlepšil, když spousta zemí zahájila opatření. V roce 1980 déšť v Severní Americe měl pH asi jako rajčatový džus. Což je hrůza. Takto zvyšujeme koncentrace přírodních látek na jejich toxické hodnoty. Také vyrábíme látky, o kterých se naší Zemi ani nezdálo. Tyto látky způsobují další neplechu v prostředí. Je těžké vybrat jednoho zástupce, je jich spousta a každý je jiný. Jedna celá skupina se nazývá endokrinní disruptory, dáváme je do léků, pesticidů a plastů, některé jsou vedlejšími produkty průmyslu a zemědělství. Endokrinní disruptory, jako třeba bisfenol A či BPA, který musí výrobci dětských lahví v současnosti odstraňovat, jsou obsaženy v plastu a dostávají se do nápojů, nebo se dostávají splachy z půdy do řek a potoků, nebo jsou splachovány toaletami, když čuráme, protože jsou v některých lécích, které bereme. Dostávají se tak do vody ve vysokých koncentracích. Zvířata se v nich koupou. Endokrinní systém, naše hormony, kontroluje spoustu funkcí organismu, a jak se zvyšuje koncentrace disruptorů, nacházíme samce ryb se samičími orgány nebo varlaty produkujícími vajíčka. Tyto ryby žijí ve vodě, ale my tu vodu pijeme. Lidé jsou na tyto látky citliví, nejvíce embrya a děti, protože jejich imunitní systém se stále vyvíjí. Vědci stále zkoumají vliv disruptorů na rozmnožování a nervovou soustavu. Stále ale nejsou dost rychlí. Chemikálie, které vyrábíme, nás ovlivňují způsoby, které pouze hádáme, a způsoby, o kterých se nám ani nesnilo. Zároveň zjišťujeme, jak moc a kde se objevují přirozené chemikálie, a k tomu našich dalších pět dopadů na biosféru. Poslední videa nebyly zrovna potěšující, ale snad to aspoň trochu osvětlily. To nás přivádí k další úrovni ekologie, a poslednímu videu, které nás čeká, je o konzervační biologii a ekologii obnovy, což dohromady dává nauku o záchraně naší planety a nás samotných před námi samotnými.