Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 4, analýza Gerarda Schwarze (3. věta)

Třetí větou je Scherzo. Z historie víme, že scherzo je jakýmsi druhem menuetu. Menuet je třídobý tanec. Scherzo má také tři doby. Když říkám "na tři", myslím tím tři doby v taktu, takže je to raz-dva-tři, nebo raz - dva - tři, raz... V době Čajkovského psané scherzo už nebylo pouze na tři doby, nebo na dvě, či čtyři. On to psal na dvě, ale ve dvou taktech. Je to doba na takt. Říká se tomu pizzicato ostinato, co znamená, že je to nepřetržité brnkání na struny. Když se podíváte na skupinu smyčcových nástrojů, jak to hrají, všimněte si, že hrají bez smyčce. Položili smyčce na klín, aby mohli použít jen prsty k drnkání na struny. Do toho přichází skupina pouličních muzikantů, trochu přiopilých, v čele s hobojovým sólem. Jaksi, díky nerovným akcentům dosáhne trochu podivného rytmu, přidá nezvyklý druh melodie, a ještě to nechá hrát dřeva samotná, bez žesťů, bez smyčců a máme tu partu pouličních muzikantů. Nakonec přijde banda žesťů. Vzpomeňte si, že jsem zmiňoval, že Čajkovskij často pracuje s oddělenými skupinami. Takže tu máme smyčce a jejich pizzicato. Pak přivede partu připitých muzikantů pískajících na dřeva a pak plechy, které vytrubují pochod. Je to zvuk vojenské dechovky v dálce. Proč říkám v dálce? Píše zde totiž pianissimo. Velmi slabě. A pouliční muzikanti to zaslechnou a říkají: "Ó, to se k nim přidám, to si s nimi trochu zahraju!" a klarinet hop!, a už s nimi píská. Piccola naskočí s bizarním sólem. A najednou se to stává konverzací mezi žesti, které hrají svůj pochod, pizzicaty ve smyčcích, pouličními muzikanty, a to nás vede zpět to celé zopakovat od úvodního dílu, toho pizzicata, co hrají smyčce, eventuálně vedoucí až po konverzaci mezi všemi elementy orchestru. Mistrně, brilantně sestaveno, bravurně napsáno. Krátce, velmi, velmi stručně a velmi efektně.