Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 4, analýza Gerarda Schwarze (2. věta)

Druhou větou je Andantino ve stylu canzony. Canzona je instrumentální forma z doby renesance. V renesanci byly dvě základní hudební formy: Madrigal jako zpívaná forma a canzona jako forma instrumentální, takže toto nazval Canzona. Canzony nikdy nebyly pomalé části. Vždy byly spíše hybné, nikdy ne příliš rychle, ale spíše příjemným krokem a to Andantino vyjadřuje: ne příliš pomalým krokem. První věta... má prvky valčíku, ale je to milá, volná věta. Melodii hraje hoboj a je laděná melancholicky. (Čajkovskij: Symfonie č. 4, druhá věta) Je zajímavé, že se tok melodie nikdy nezastaví. Když začne těmito osminovými notami, tak prostě stále pokračuje. Melodie je tak krásná a je doprovázená pouze těmito slabými pizzicaty. Potom opakuje tu samou melodii violoncellová skupina. Flétna přichází s protimelodií. A pak začnou smyčce hrát druhé téma. A opět, co Čajkovskij dělá často, že vezme ten dosavadní materiál a k práci s ním použije jiný klíč. Chci tím říct, že stále někam směřuje, může to být věčně a on staví a staví, a pak přinese zpět originální téma hrané fagotem a violovou skupinou. A to je v zásadě to, co dělá, než přinese třetí téma. Někdo to označuje jako pochod. Pro mne je to mnohem závažnější. Pochod navozuje pocit jakési povrchnosti, ale je to bolestné, jako prve. Nádherně. On to opakuje, variuje, dává protitéma, a nakonec přinese původní téma. Já jsem se tentokrát rozhodl ho přednést velmi tiše, téměř bez výrazu a vyzdvihnout krátké běhy, které mají dřevěné dechy: flétna, klarinet, fagot... Nakonec to vyústí ve stejný materiál druhého tématu a pak přechod, a dřeva, smyčce nás nesou ke konci věty s hlavní překrásnou melodií ve fagotu. A malá coda s jednoduchými akordy napříč orchestrem dovede větu do nádherně bolestného konce.