If you're seeing this message, it means we're having trouble loading external resources on our website.

Pokud používáš webový filtr, ujisti se, že domény: *.kastatic.org and *.kasandbox.org jsou vyloučeny z filtrování.

Hlavní obsah

Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 5, analýza Gerarda Schwarze (4. věta)

Chceš se zapojit do diskuze?

Zatím žádné příspěvky.
Umíš anglicky? Kliknutím zobrazíš diskuzi anglické verze Khan Academy.

Transkript

Finále, poslední věta začíná tímto útočným trylkem a pak tympány bum, bum, bum, bum, bum. Hleďte, to je pochod. Ďábelský pochod. A přijdou žestě a hrají tenhle pochod: Smyčce to přebírají, fakticky mají druhou část tohoto motivu. A Šostakovič to okamžitě rozvíjí. Vezme materiál z partu houslí a materiál žesťů a hned to vloží bez otálení do celé struktury. Takže on nevkládá zatím nový materiál, pouze bere, co má velmi originálně, nápaditě to rozvíjí. Než nastoupí nové téma, a to nové téma přednese trubka. Od okamžiku uvedení trubkou tento materiál roste a roste a pak, když jsme v nejlepším, nejexpresivnějším, celá smyčcová skupina hraje tuto melodii a to je neuvěřitelný moment. Vyústí to ve vřeštivé poloze a pak se do toho vloží tympány a pak se ozve první téma hrané trombóny jako kanóny. Takhle začnou trombóny a pak se do toho vloží trubky a lesní rohy a to vše se řítí do fantastického, strhujícího vrcholu a jediné, co tam zůstane je onen stálý rytmus, všudypřítomný. Toto: Tento Šostakovičův doprovodný rytmus. Konečně přijdou housle v doprovodné pasáži a druhé téma, hrané velmi bolestně v sólovém lesním rohu, opět, jedno z nejkrásnějších sól hornového repertoáru. Mluvili jsme o prvním tématu a zejména o druhé části prvního tématu. V závěru sóla lesního rohu přicházejí smyčce a jsou jakýmsi jeho prodloužením. Je to jakési přemostění a pak hrají tu samou melodii, kterou jsme slyšeli, ale dvakrát rychleji. Velmi bolestné, velmi krásné. Potom nastoupí harfa v duchu smyčců a zase, skoro podprahově začnou hrát tympány ...a malý bubínek, a je tu zase první téma. Trubka, vzpomeňte si, takhle začala první věta, ale tentokrát to zahrála dřeva tiše, jakoby to bylo zdálky. Jako by to bylo někde jinde a šlo to odněkud, ale nevíme odkud. A nad tím vším se nakonec vznášejí klarinety a hoboje, které hrají doprovod, ale v rychlejších hodnotách. A nato smyčce odpovídají, drží tep osminových not a začíná se stavba triumfálního závěru. Takže tady je otázka pro nás všechny, co to je? Je tohle pozitivní závěr? Máme tu tyto opakované, repetované noty, které jsme slyšeli od hobojů. A pořád dál a dál a dál. A tento materiál se ocitne v durové tónině, ale... ...Šostakovič na to jde nejprve od lesa. Konec nebude tak rychlý. Vnese tympány tak, jako na začátku věty. Ale má tady opakování těchto not: Je to tady, dokud trumpety hrají svoje: A tympány dělají: Takže, otázka je pro všechny z nás, je tohle natolik uspokojivý konec? Dobře, asi ano. Nebo snad ne? Jsem spíš pro ne, nepatří to k tomu. Připadá mi, že nic tak mocného a dráždivého nemůže zůstat v mollové tónině. Slavné provedení bylo v roce 1950, kdy Leonard Bernstein s Newyorskou filharmonií závěr dělal velmi rychle. Není to tak psáno, ale on to tak udělal a vyznělo to velmi pozitivně. Tady není o čem mluvit. Když to děláte rychle, puf, je to pryč a je to skvělá coda. Ale když to děláte tak, jak je to napsané, má to úplně jiný psychologický účinek a to je na tom pozoruhodné.