Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 5, analýza Gerarda Schwarze (4. věta)

Finále, poslední věta začíná tímto útočným trylkem a pak tympány bum, bum, bum, bum, bum. Hleďte, to je pochod. Ďábelský pochod. A přijdou žestě a hrají tenhle pochod: Smyčce to přebírají, fakticky mají druhou část tohoto motivu. A Šostakovič to okamžitě rozvíjí. Vezme materiál z partu houslí a materiál žesťů a hned to vloží bez otálení do celé struktury. Takže on nevkládá zatím nový materiál, pouze bere, co má velmi originálně, nápaditě to rozvíjí. Než nastoupí nové téma, a to nové téma přednese trubka. Od okamžiku uvedení trubkou tento materiál roste a roste a pak, když jsme v nejlepším, nejexpresivnějším, celá smyčcová skupina hraje tuto melodii a to je neuvěřitelný moment. Vyústí to ve vřeštivé poloze a pak se do toho vloží tympány a pak se ozve první téma hrané trombóny jako kanóny. Takhle začnou trombóny a pak se do toho vloží trubky a lesní rohy a to vše se řítí do fantastického, strhujícího vrcholu a jediné, co tam zůstane je onen stálý rytmus, všudypřítomný. Toto: Tento Šostakovičův doprovodný rytmus. Konečně přijdou housle v doprovodné pasáži a druhé téma, hrané velmi bolestně v sólovém lesním rohu, opět, jedno z nejkrásnějších sól hornového repertoáru. Mluvili jsme o prvním tématu a zejména o druhé části prvního tématu. V závěru sóla lesního rohu přicházejí smyčce a jsou jakýmsi jeho prodloužením. Je to jakési přemostění a pak hrají tu samou melodii, kterou jsme slyšeli, ale dvakrát rychleji. Velmi bolestné, velmi krásné. Potom nastoupí harfa v duchu smyčců a zase, skoro podprahově začnou hrát tympány ...a malý bubínek, a je tu zase první téma. Trubka, vzpomeňte si, takhle začala první věta, ale tentokrát to zahrála dřeva tiše, jakoby to bylo zdálky. Jako by to bylo někde jinde a šlo to odněkud, ale nevíme odkud. A nad tím vším se nakonec vznášejí klarinety a hoboje, které hrají doprovod, ale v rychlejších hodnotách. A nato smyčce odpovídají, drží tep osminových not a začíná se stavba triumfálního závěru. Takže tady je otázka pro nás všechny, co to je? Je tohle pozitivní závěr? Máme tu tyto opakované, repetované noty, které jsme slyšeli od hobojů. A pořád dál a dál a dál. A tento materiál se ocitne v durové tónině, ale... ...Šostakovič na to jde nejprve od lesa. Konec nebude tak rychlý. Vnese tympány tak, jako na začátku věty. Ale má tady opakování těchto not: Je to tady, dokud trumpety hrají svoje: A tympány dělají: Takže, otázka je pro všechny z nás, je tohle natolik uspokojivý konec? Dobře, asi ano. Nebo snad ne? Jsem spíš pro ne, nepatří to k tomu. Připadá mi, že nic tak mocného a dráždivého nemůže zůstat v mollové tónině. Slavné provedení bylo v roce 1950, kdy Leonard Bernstein s Newyorskou filharmonií závěr dělal velmi rychle. Není to tak psáno, ale on to tak udělal a vyznělo to velmi pozitivně. Tady není o čem mluvit. Když to děláte rychle, puf, je to pryč a je to skvělá coda. Ale když to děláte tak, jak je to napsané, má to úplně jiný psychologický účinek a to je na tom pozoruhodné.