Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 5, analýza Gerarda Schwarze (2. věta)

Druhou větou, v obvyklém uspořádání symfonie by podle všech předpokladů mělo být scherzo. Spousta lidí si představí ono lehké, hravé scherzo. No, nemyslím si to, není to vždy. Tady je to sarkastické, rozzlobené, zlověstné scherzo. Je to psané takhle. Violoncella a kontrabasy začínají ve fortissimu a jsou psané vlastně v dlouhých hodnotách. Když pak přijde repríza, když se téma vrací, ve fagotech a kontrafagotu je psané se značkami staccato. Dobrá, tady předpokládejme to bude krátké. Na začátku tedy staccato značky nejsou, tedy zjevně to nemá být tak krátké a my to hrajeme energicky, vulgárně až groteskně. Vstoupí lesní rohy, a pak přijdou vrchní dřeva, a máte tu sólo Es klarinetu. Je to dost bizarní, že? Není to běžné. Kdyby to mělo znít vznešeně, nechali byste spíš flétnu hrát tu melodii. Nechtěli byste to po Es klarinetu. Ale najednou, tady Es klarinet hraje krátké notičky, doprovázený dvěma lesními rohy. Je to jako na honu. Dřevěné dechy přebírají. Vstoupí smyčce. A nakonec tu dostáváme třetí téma, které hrají vrchní dřeva. Horny odpovídají na všechna ta témata s velkou parádou. Nyní se dostáváme do středního dílu, do menuetového tria, nebo scherzového tria. Pokud mluvíme o klasické hudbě a hudebních částech na tři doby, je to často menuet, jako tanec, kde bylo trio, které bylo kontrastní v orchestraci a v základu jako trojhlasé k repríze... ...a první části. Říkáme tomu forma A - B - A. Jako Beethovenovo scherzo, to mělo stejnou podobu, jen bylo rychlejší. Šostakovič se vrací, myslím k originálu a původnímu tempu, a je to více menuet, než scherzo a trio je opravdové trio. Tato pasáž je psaná takto: cella hrají pizzicato, harfa hraje oddělené akordy a k tomu sólové housle. Pro mne je tato pasáž tak moc podobná tomu, čemu říkáme vídeňská kavárenská muzika. Je to plné šarmu a nenáročné, ale je to opravdu trio. A pak, v repetici, když je to opakováno, je to repetováno se smyčci pizzicato jako jeden hlas, pak fagot a flétna. Opět trio a tentokrát, místo toho, aby to znělo jako vídeňská... kavárna to zní jako vídeňský music box a flétna to hraje úplně jinak, než... by to hrály housle. Tak, máme tu A, střední trio a teď se vrací A, a tentokrát, místo agresivní síly je to měkké a krátké, hrané v jedné oktávě. Jinými slovy, jednotlivé noty psané tady a tady jsou zdvojené v oktávách, fagot a kontrafagot. Opět, tah génia. Teď si myslím, že je to fantastické. Poté, co zazněla plocha Es klarinetu, namísto toho, aby to hrál Es klarinet, nebo něco v podobném rejstříku, nechá to hrát celou smyčcovou sekci pizzicato! To jsou právě ony nádherné proměny hudby a samozřejmě její výstavba směřující k brilantnímu, poutavému závěru.