If you're seeing this message, it means we're having trouble loading external resources on our website.

Pokud používáš webový filtr, ujisti se, že domény: *.kastatic.org and *.kasandbox.org jsou vyloučeny z filtrování.

Hlavní obsah
Aktuální čas:0:00Celková doba trvání:16:27

Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 5, analýza Gerarda Schwarze (1. věta)

Transkript

Když se podíváme na symfonickou hudbu 20. století, Šostakovič očividně je ten nejslavnější ze skladatelů 20. století. Napsal 15 fantastických symfonií. První vpád učinil svou 1. symfonií, studentskou prací a byla to senzace. Bylo z něj od začátku cítit něco velmi zvláštního. Dalším dílem opravdu příznačným, symfonickým byla 4. symfonie. Už měl za sebou napsání opery. Lady Macbeth, kterou sám Stalin kritizoval v listu Pravda. A když se Stalinovi váš kousek nelíbí, jste v hledáčku. Nenadále můžete mít potíže. Byl kritizován za své narážky. Byl kritizován za to, že hudba postrádá formu, ať tím je myšleno cokoli. Nebylo to dost vlastenecké. Pro lidi to nebylo dost jednoduché. A jednou už byl vyslýchán a rozhodně ne naposledy předchůdci KGB. Naštěstí pro Šostakoviče, muž, který ho vyslýchal se sám zkompromitoval, takže byl Šostakovič chvíli v bezpečí. Tedy jsme v roce 1937 a je čas premiéry jeho 4. symfonie. Jeho přátelé byli znepokojení. Dirigent Mravinskij měl premiérovat 4. symfonii v Petrohradě a rozhodli se spolu premiéru zrušit. Obávali se špatného přijetí ze strany úřadů. A po tom, co byl tak přísně kritizován, nechtěli toto riziko podstupovat. Tak potom napsal 5. symfonii, a Šostakovič psal velmi rychle. Na jaře ji začal a v létě ji dokončil. A tato byla premiérována v Petrohradě pod taktovkou Mravinského, v zimě a stala se obrovskou senzací. Svým způsobem, pokud měl nějaké potíže, toto dílo mu zachránilo život. První věta je absolutně závratná ve svém konceptu. Myslím, že je velmi důležité vědět, že v oné době okolo roku 1937 skladatelé nakládali s formou daleko volněji. Takže tam, kde Beethoven nebo Schumann se drželi v první větě toho, čemu říkáme sonátová forma, kde máte expozici, kde se všechen materiál představí, provedení, kde se celý materiál různě rozvíjí a reprízu, kde je celý materiál opakován, skladatelé jako Šostakovič, ano, udělali něco z toho, ale kolikrát to převzali absolutně staromódním způsobem. Jindy to byla velmi volná forma. První věta této symfonie, i když vyhlíží velmi organicky, zdánlivě se hlásí k tomu, jak se psalo, je mnohem víc ve stylu volné formy. Začíná to velmi neotřelým způsobem. Je to úvod, ale je to agresivní introdukce a je ve formě kánonu. Začíná ve violoncellech a kontrabasech. Hrají tohle... a pak hrají housle... A na to cella a basy... A housle... A kánonická struktura pokračuje. ... to jsou cella a basy, a po nich to opakují violy. A z toho vzejde doprovod k melodii, kterou hrají první housle. Je lyrická... ... smutná... Pro mne je to smutná melodie. A najednou jeden z dechových nástrojů přinese nový materiál unisono s pizzicatem drnkaným violoncelly a kontrabasy. Konečně vstupují dřeva. Celý příští kus to budou dřeva, kdo přináší nový materiál, ale smyčce si vedou svou... Slyšíte? Vrací se to zpět. Dále přichází druhé téma. Doprovod nyní, a už jsme zmiňovali, jak jednoduché Šostakovičovy doprovody jsou, má tento rytmus, který používá celou dobu. Je to dlouhá, krátká, krátká... To je doprovod melodie, kterou hrají první housle. Tomuto tématu zkrátíme notové hodnoty na polovinu. Říkáme tomu diminuce. Máme udělaný krátký úsek, který se zase dá dvojnásobnými hodnotami rozšířit a tomu říkáme augmentace, že se jaksi ten úsek stane delším. Toto téma se pak změní ve violovou melodii a tuto část zahrají violy v opravdu vysoké poloze. Měli bychom si říci... proč Šostakovič píše pro violy tak vysoko? Vždyť je to v rozsahu houslí. Ale já myslím, že on potřeboval jiný zvuk. A mít v tom ten boj viol s vysokou polohou a krásnou melodií je jiné, než kdyby to housle zahrály úplně jednoduše a snadno. A tady se ocitáme v oblasti provedení. Na tom je zajímavé, že začíná kontrabasy a klavírem v nejhlubší poloze. Všimněte si rytmu: Krátká, krátká, dlouhá... A pak tu melodii, o které jsme mluvili, připomenou housle. Teď je to téma utvořeno z velmi dlouhých not, mnohem delších a v nejhlubší poloze lesních rohů. A opět, jak violy hrály nezvykle vysoko, teď můžete slyšet horny hrát hluboko. A teď přijdou trubky, také hrají ve svém nejhlubším rejstříku. Krátce na to vstoupí dřeva. Když vstupují, hrají to samé téma, ale hrají ho rychle. Kdybyste to pouze poslouchali, ani byste si toho nevšimli. Vše do sebe zapadá. Ale teď, když vás na to upozorňuji a vy to slyšíte z orchestru, řeknete si, oh, none, podívejte, co s tím všechno dělá! Teď tu máme druhé téma, ale je zhuštěné. Dřeva ho hrají dvakrát, třikrát rychleji. Nakonec je z toho groteskní pochod. Máte tu stále ten samý rytmus dlouhá, krátká, krátká... vyjímečně ho hraje malý bubínek. V tomto případě je potřeba hluboko laděný bubínek. A trubky a žestě hrají to první téma houslí v tom pochodu a velmi agresivně. Nakonec se připojí všechna dřeva a také žestě a vše směřuje k tomu ohromnému vrcholu, kde máme ten samý materiál jako na samém začátku věty v kánonu s vrchními dřevy a vrchními smyčci a středními dřevy a středními smyčci, ale je to hráno o moc rychleji. Je to, jako by všechno vybuchlo, a to se děje. Staví se tu neuvěřitelný vrchol. Zpomaluje to. Tady by většina lidí směrem k vrcholu zrychlovala. On to drží zpátky a zpomaluje! Celý orchestr... teď hraje hlavní téma, to první téma a v unisonu. Je to závěr provedení, nebo začátek reprízy. Já to dělám tak, že celý materiál, který se vrací ze začátku, chci hrát velmi hlasitě, ale velmi svobodně, jako recitativ přerušovaný jen tympány a žesti. Když dojde na konec, znovu vrací to své doprovodné dlouhá, krátká, krátká, a tentokrát je to flétna, kdo hraje melodii. Tu druhou melodii. Ale je tam navíc neuvěřitelná odpověď v lesním rohu. Je to magický moment, duet pro flétnu a lesní roh. A lesní roh tentokrát ve své nejvyšší poloze. Velmi obtížný, ale nádherný, nádherný moment který nás táhne do cody, která je také fascinující, neboť co se stane s tématem, které již dobře známe? Je náhle hrané na způsob, kterému říkáme inverze. Takže tam, kde šel dolů, tady jde nahoru. Tentokrát to nechá hrát flétnu... Slyšeli jsme jisté znamení od tympánů s trubkami na konci recitativu. Nyní je toto znamení použito velmi, velmi slabounce. A je tu psané sólo pro pikolu a sólové housle. Dráždivý závěr. A na samém konci se ještě představí celesta. A celá věta se vypaří.