Gustav Mahler: Symfonie č. 2, komentář Gilberta Kaplana

Jen pár hudebních mistrovských děl mělo svou premiéru za tak nepříznivých okolností jako Druhá symfonie Gustava Mahlera. Způsob prodeje vstupenek byl nový, musel použít své osobní prostředky k financování koncertu. Aby zaplnil sál, dostali zdarma lístky studenti a hudebníci. Byly také neobvyklé problémy se zkouškou. Mahler byl dirigentem v Hamburku ale koncert byl v Berlíně. Ředitel neuvolnil Mahlera z žádného představení, musel tedy oddirigovat operu, sednout do auta a jet o půlnoci do Berlína, druhý den ráno zkoušet tři hodiny, a pak se vrátit a provést operu a udělat to stejně tak další den. To přispělo tomu, že byl zasažen masivní migrénou právě kdyz měl začít koncert. On se ale vyškrábal na pódium a přinutil se dirigovat. A co se stalo potom je v hudbě nepopsatelný jev. To nebyla pouhá hudba a lidé v sále. Tady došlo ke skutečnému stvoření. Kritici by obvykle zaútočili na Mahlera, ale dnes bylo publikum zaplaveno radostí, tragédií, opravdovostí Mahlerova životního příběhu. Je to obří dílo. Pět vět. Je to dlouhé. Hodina a půl muziky. Obrovský orchestr, s více než sto hudebníky. A velký smíšený sbor se dvěmi sólistkami. Příběh tvorby Symfonie "Vzkříšení", jak se nyní nazývá, je jedním z nejvíce fascinujících v historii hudby. Komponoval ji šest let a to po etapách. První věta, zvaná "Tryzna" popisuje smrt. Mahler říká, že se odehrává na pohřbu, kde je truchlící postaven před otázky: Proč jsi žil? Za co jsi bojoval? Není život nic jiného než obrovský, děsivý vtip? Mahler řekl, že každý, do jehož života tyto otázky vejdou, musí na ně jednoho dne odpovědět, a sám na ně odpovídá v poslední větě. Trvalo však pět let, než se Mahler k symfonii vrátil. Proč? Nejprve byl problém s programem. Pokud první věta začíná pohřbem, jak příběh může pokračovat? Běžně je pohřeb spíš konec příběhu. Je možné, že pokračování je Mahlerovou odpovědí na kruté odmítnutí slavného dirigenta Hanse von Bülow. Vyhledal Bülowa, protože ho chtěl přesvědčit, že je "Tryzna" skvělá, ale Bülow nejprve poslouchal a pak prohlásil, ...že je to strašné. Od základu. Řekl: "Pokud je tohle hudba, nikdy jsem žádnou neslyšel." Mahler byl zdrcen. Ale po pěti letech to zkusil znovu. Začal druhou větu, ale nebyl schopen složit něco nového, recykloval tedy starší nápad, téma, které napsal před pěti lety, okouzlující tanec v Mozartovském duchu a z toho vznikla věta. Taneční hudbou pokračuje příběh, ale jak může, když předtím je pohřeb? Je těžké na to navázat. Mahler tady použil "flashback". Druhá věta je nostalgickou vzpomínkou, připomínající sdílené štěstí se zesnulým. Pak se pokusil sestavit třetí větu, ale opět neměl nápad, obrátil svou pozornost k písním, tedy k typu hudby, kterou kdy skládal kromě symfonií. Jedna píseň s názvem „Kázání sv. Antonína k rybám “ je cynická pověst o knězi, svatém Antonínovi, který jde do kostela a zjistí, že je prázdný, jde tedy dolů k moři a dává kázání rybám. Ryby poslouchají, ale pak se rozprchnou, tedy jakoby zpět k hříchu. Inkoust už byl pěkně zaschlý, když Mahler našel toto řešení pro třetí větu, píseň hloupé ryby. Okamžitě píseň do třetí věty začlenil. Tady však Mahler říká: "Hudba zobrazuje pokřivený svět, do kterého jste se vrátili po probuzení ze sna druhé věty a pak se význam života zdá nicotný. Křičíte úzkostí a trýzní." Toto je věta, která velmi věrně hudebně vystihuje depresi. Zkusil čtvrtou větu, opět bez nápadu, proto se obrátil k dalším písním. Urlicht, "Prasvětlo", byla další píseň pojednávající o nevinné víře. Nikdy ho nenapadlo, když píseň psal, že se někdy ocitne v symfonii, měla to být jen píseň. Náhle se stala píseň čtvrtou větou. Opravdový vynález. Mahler byl prvním skladatelem, který vzal celou skladbu a udělal z ní symfonickou větu. Píseň končí neochvějnou vírou: „Drahý Bože, osviť mou cestu k věčnému životu “. Mahler začal finále, ale znovu měl blok, takže přestal skládat na šest měsíců, až do smrti a pohřbu Hanse von Bülow, dirigenta, který mu řekl, že je Tryzna bezcenná. Nyní Bülowovo hodnocení podkopávající Mahlerovu sebedůvěru jeho smrtí rozpoutalo tvůrčí proces. Během requiem zpíval chlapecký sbor Chorál o vzkříšení a Mahler vycítil řešení. Řekl, že ho to zasáhlo jako blesk, záblesk, na který kreativní umělci čekají. Vzkříšení by mohlo být odpovědí na otázky života a smrti, které Mahler vyvolal v první větě. Uháněl domů, aby nápad zapsal. Mahlerův program poslední věty je strašidelný. Je to obraz konce světa, Mahler říká, že poslední soud je po ruce. Ale Mahlerova verze soudného dne je to, že neexistuje rozsudek, žádný trest, jen ohromná láska. Sbor svatých zve všechny do nebe, zpěv, "Aufersteh’n, ja Aufersteh’n..." Vstaň, ano, povstaň... Takže tam to bylo: Mahler, migréna a všechno a tak představil své dílo. Poslech hudby poprvé, Mahler upozorňoval, že celá věc, říkal, má znít, jako by k nám přicházela z jiného světa a já myslím, že nikdo nemůže uniknout té síle. Je to zkáza, a jsem si jistý, že budete souhlasit, když si poslechnete burácení violoncell a kontrabasů a první část této pozoruhodné symfonie se začne odvíjet.