Hlavní obsah
Aktuální čas:0:00Celková doba trvání:6:38

Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5, zhodnocení Leona Botsteina

Transkript

Hovořit o Beethovenovi je těžké, protože je tak známý. A romantický obraz Beethovena je velmi zakořeněn v naší paměti. Je pravda, že byl poměrně dost výstřední, šílený, nezdvořilý a nevyzpytatelný. Byl také, a to je velmi důležité, hluchý. A byl hluchý, když psal tuto symfonii. Je velmi důležité si uvědomit, že hudebník, který ohluchne, ztrácí smysl svého života. Tato symfonie je velmi spjatá se sebevražednými myšlenkami, které skladatel měl a se kterými se svěřil ve své soukromé korespondenci. Byl také výborný virtuos. To znamená, že předpokládal, že bude mít slibnou budoucnost. Pocházel z poměrně striktní rodiny, kde byl jeho otec, hudebník, neustále podnapilý. Důležité je si uvědomit, že přijel do Vídně v roce 1791, v roce, kdy zemřel Mozart. Studoval s Haydnem, ale chtěl se stát dědicem jako kdokoli jiný v dynastii. Chtěl být další velkou hvězdou ve světě klasické hudby, která se těšila oblibě mecenášů, králů, královen, hrabat a aristokracie obecně. A všichni byli amatéři. Takže začal skládat pro své mecenáše. To oni byli doopravdy to publikum. Dříve nebylo mnoho fanoušků klasické hudby mezi prostými lidmi. Ano, lidé psali do hudebních časopisů, ale neexistovaly žádné veřejné koncerty. Beethoven byl ten, kdo s koncerty pro širší veřejnost přišel, když uváděl svoji pátou a šestou symfonii, tak to byl veřejný koncert. Tato veřejnost však byla veřejností elitní. Jsou to lidé z Park Avenue a ze Zlatém pobřeží Chicaga a je jich jen pár. To je vše. Je patrné, že to není dav lidí tak, jak to známe dnes. On byl však schopný s nimi komunikovat, ukázat jim, že je dobrý v inovaci. Vždy nad klasickou hudbou přemýšlíme tak, že lidé poslouchají věci, které dobře znají a které jsou staré. Takto to však na začátku 19. století nebylo. Byla tu navíc tradice takových symfonií, které byly skoro bojové symfonie, které byly v oblibě. Neexistovaly filmy, takže lidé seděli a naslouchali něčemu, co vyprávělo příběh velmi malebným a popisným způsobem. Slyšeli jste ptáky, děla a podobně. Beethoven však nyní přichází s nápadem, že složí něco, čím ohromí své mecenáše, a co také vyjádří jeho vlastní citlivost. Takže jeho osobní, subjektivní pocity se v jeho mysli staly středobodem symfonie. Díky čemuž první recenze nazvaly tuto skladbu vrcholem romantismu, protože ukazuje osobnost, která se projevuje, a dělá to naprosto brilantně a efektivně. Pracoval s velmi jednoduchou hudební myšlenkou. Je to jako improvizační hra. Vezmete si ten nejjednodušší hudební koncept, 4 tóny, a z těch 4 tónů můžete složit obrovskou věc. On to dokázal. První věta, která je nejslavnější, je husté, absolutně kompaktní a brilantní sdělení o jedné větě, bez teček, bez čárek. Zní to jako tečky, čárky ale jsou to pouze středníky... Celé dílo je jako jeden odstavec, jedna věta. Jeden nádech a je konec. Je to ohromující, protože je to úplně nečekané a neobvyklé. Beethoven byl odvážný. Navíc chtěl složit symfonii, která se nedělila na menší kousky. Nechtěl to porcovat jako jídlo. Nechtěl mít polévku, poté hlavní chod, další chod a na konci dezert. Ne. Chtěl mít jedno kompaktní dílo. Když se podíváte na symfonii zblízka, objevíte, že má téměř jeden pulz. Dalo by se říci, že tik-tak první věty se stane tik-tak druhé věty, které přechází v tik-tak třetí věty, které se stává rytmem věty poslední. A on provedl něco zvláštního. Sloučil třetí a čtvrtou větu dohromady. Tímto si práci zjednodušil. Nemusel spojovat 4 kusy dohromady, 4 věty. Musel spojit jen 3. A první věta je překvapivá, tak rychlá, že než se stačíte vzpamatovat z druhé věty, je tu poslední kus, což je třetí a čtvrtá věta dohromady. Vše končí slavnostními údery, jakoby kladivem, akordy C dur. Začíná temně mollově a otvírá se triumfálně v dur. Je to tak elektrizující, tak překvapivé... Je to tak... ... tak zapamatovatelné, že to všichni označili za svůj oblíbený motiv. Takže v druhé světové válce se první část používala jako vítězný motiv. Oběma stranami. Víte, nikdo si to nemůže přivlastnit. Je to jako kluzký had, kterého nemůžete chytit. A navíc mění barvy. Je to dílo, které se velmi rychle promítlo i do literatury jako nejslavnější symfonie, která byla kdy napsána. Je jednoduše nezapomenutelná a nikdy nás nepřestane překvapovat. Hrávala se velmi pomalu, ale dnes je v módě hrát první větu velmi rychle. Ať zvolíte jakékoliv tempo, rychlé či pomalé, nemůžete nic zkazit. Pokaždé vás dostane. Vždy vás vyvede z míry to, jak nápaditý skladatel je v použití tak mála, a přitom jak nečekaná je rytmika, použití ticha a jeho dramatické působení. Toto bylo poprvé, kdy symfonie lidi probouzí a kdy se stává dramatickou esejí.