Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5, lekce dirigování Gerarda Schwarze (1. věta)

Přemýšleli jste někdy, co to vlastně dirigent dělá? Je zjevné, že když dirigent mává rukama, nevydává žádný zvuk. To hudebníci vydávají veškerý zvuk, nebo tedy všechnu tu hudbu. V tomto případě tento skvělý orchestr dělá tato skvělá vystoupení. Jistě, my máme trochu vliv na okolní dění. Myslel jsem, že by mohlo být zajímavé vzít pár míst z této první věty Beethovenovy 5. symfonie a ukázat vám, co dělám a o čem přemýšlím. Nejdříve vám dám malou lekci z hudebních základů, kterou... kdo to znáte, můžete přeskočit. Ale je pár věcí, které je potřeba znát. Když se podíváte na první stranu partitury, všimnete si 2/4 na začátku notové osnovy. Tento dvoučtvrťový takt má tedy dvě doby a měřítkem je čtvrťová nota. První otázka je: "Co je takt?" Když se podíváte na partituru, uvidíme tyto čáry. Tu nazýváme "taktovou čárou". Vždycky je pár not a pak taktová čára. To je takt. Je to něco jako "měřítko". Dvě doby obsahuje každý z těchto malých taktů a čtvrťové noty udávají metrum. Co je čtvrťová nota? Pro tento případ vám postačí znát pouze tři hodnoty not. Čtvrťová nota, zlomkem označíme jako 1/4 je černá nota s nožičkou. Osminová nota je černá nota s nožičkou a s praporkem. A nakonec nota půlová, což je nota prázdná s nožičkou. Je to jako zlomky. Kolik čtvrtek se vejde do půlové noty? No, dvě. Kolik osminových se vejde do půlové noty? Čtyři. A to je celá pointa. A je to. Velmi jednoduché. Další věcí, kterou potřebujete znát, je, co je fermata. Fermata, neboli koruna je poznámka od skladatele pro dirigenta a hráče, že tuto notu může nechat znít déle, než je její metrum, a nespecifikuje délku toho času. Můžete to posoudit sami. Další věcí, co tu máme je ligatura. Ligatura zde svazuje dvě noty půlové. Ligatura říká, druhou notu neakcentujte, ale propojte s první. Takže znovu zpět: dvoučtvrťový takt, kolik bude mít dob? Dvě. Která notová hodnota určuje dobu? To je nota čtvrťová. Teď tu máme noty s praporkem, to jsou osminové, noty bez praporku, čtvrťové a noty půlové, které jsou prázdné, nezačerněné. Takt, který ohraničují taktové čáry. Celkem jednoduché. Nyní se podívejme na partituru trochu více. Je tu napsáno "Allegro con brio", což znamená "Rychle a bravurně". A je zde uvedeno, jak si všimnete, že půlka se rovná 108. Co to znamená? To je tempo, tempo, které skladatel doporučuje. To neznamená, že to musíte dodržet, ale když bych přidal metronom..., ...tak, tohle je 108. Jedna věc je na tom důležitá. Říká půlka rovná se 108, tedy cítí, že je tato část potřeba vnímat po celých taktech, tedy jeden úder na takt, lépe, než dva údery ve dvoučtvrťovém taktu. O.K., teď víte všechno základní. Pojďme se podívat, jak pracuji a jak jde ruku v ruce skladba a její provedení. Nejvýraznější věcí, které si všimnete v prvním taktu na začátku, jsou písmena "ff". To znamená silně, velmi hlasitě, téměř nejhlasitěji, jak jsme schopni. Ale ještě předtím je osminová pomlka. To byste tedy také měli vědět, co je pomlka. Tato pauzička znamená "nehrajte". Když se podíváte na první takt, je zde osminová pomlka a tři osminové noty. Tři nejslavnější osminové noty. "Pa, pa, pa" a potom přijde půlová nota, "pám", s fermátou. Tak. Co musí dirigent udělat? Musí správně ukázat zdvih. To je to, jak zdvihne ruce. Nejdřív zdvih a pak bum!, první doba. To je úplně zásadní, umět správný zdvih a správnou první dobu. Zdvih a první doba určují, jaké tempo bude následovat. Skvělému orchestru, jako je tento dáte znamení - asi takhle - a všichni přesně vědí, jak mají hrát. Od prvního okamžiku, co jsme to přehrávali, věděli přesně, jaké tempo bude. Pak tu půlovou notu držíme intenzivně. Nedovolíme ji změkčit. Není tam decrescendo. Není tam diminuendo. Beethoven řekl: "Držet v síle." Pak přijde další osminová pauza. To už jsme ve třetím taktu. Je tam osminová pomlka, tři osminové noty a je tu další půlová nota, tentokrát ligaturovaná s druhou půlkou označenou korunou, tedy bude bezpochyby o něco delší. O.K. Takže dirigent - tedy já - dá dobrý, pevný zdvih. Pro větší názornost ukážu zpomaleně. Začínám ze spodní pozice, zvedám ruku a dávám velkou, silnou první dobu. To určuje tempo a okamžik, kdy hudebníci mají začít. Pak držím tu intenzitu. Má ruka musí být tak zřetelná, aby hudebníkům předala informaci, že zde nemají v intenzitě polevit. Pak ukazuji nádech, zdvih a šup, další prudké gesto, abych opět dostal ty čtyři noty hrané fortissimo, hlasitě, i s fermátou. (Beethoven, 5. symfonie, prvních pět taktů) Příští moment je nejtěžším momentem pro dirigenta. Někteří dirigenti zkracují... tuto půlovou notu s fermátou a přidávají jakoby jeden prázdný takt navíc. Zní to: papapa pám a pak: papapa pááám. Díra, ... papapa papapapa.... Přidají celý takt. Mnoho dirigentů to tak dělá. Já ne. Myslím, že je to chybně. Mám za to, že Beethoven, kdyby tam chtěl extra takt, tak by tam extra takt napsal. Důvod, proč to někteří dirigenti dělají, je protože když si všimnete, následující vstup, když spočítáme takty, jeden, dva, tři, čtyři, pět,... v šestém taktu je napsané "p". A to "p" znamená piano, tedy potichu. Druhé housle začnou slabě. Problém je v tom zlomu. Když hrají předtím silně a následující nota je slabá, není slyšet. Je to kumšt odříznout pěkně to silné a v ten moment začít slabě. Já to dělám tak, že držím druhou korunu v intenzitě, pak napětí uvolním a hned se odrazím. Když se odrazím, druhé housle už vědí, kdy začít. Nyní si to předvedeme, nejprve zpomaleně. A nyní to samé v reálném čase. Co je na tom zajímavé je, že jsem nikdy nemusel orchestru říkat, jak to budu provádět. Jen jsem to ukázal a bylo to tam... Pokaždé. Zvláštní. A když máte před sebou orchestr tohoto kalibru, což je možná nejhvězdnější orchestr, jaký kdy byl sestaven, dirigent nemusí dělat nic moc, protože všechno ukáže svýma rukama. Tak to bychom měli. A co se děje dále? Je tu spousta skupinek taktů, které navazují, všechno je měkké, každý hlas přijde s malou figurkou. Tady toho moc nemusím dělat. Není toho moc potřeba. Myslím, že bych mohl i přestat dirigovat a nebyl by to problém, protože všechno hraje společně. Tak držím tempo, dávám jemné pulzy v té samé rychlosti. Pak si všimněte označení piana a za ním je "cresc.", což znamená "crescendo", zesilovat, a zesiluje se až do forte. Pak jsou ve forte tři akordy, tři takty a další fermáta. Tuto fermátu drží jen první housle. Nyní, klíčové je, velmi důležité, aby orchestr necrescendoval. Pouze v tomto taktu. Takže co dirigent udělá, v tomto taktu, dá povel k explozi a tak to exploduje. To je to, co udělám. Takže ty tři velké akordy a fermáta pro první housle, opět s intenzitou. Jdeme dál a znovu vidíme ty tři noty, tři osminy po osminové pauze vedoucí do noty půlové, ligaturované s další půlkou s korunou a je to to samé jako prve, stejný grif. Tentokrát je následné piano, ten jemný vstup v houslích prvních a ty začínají. Na následující stránce vidíme crescendo přes čtyři takty. Na ukázání celkem dobré. Nic těžkého. Dívejte se na dirigenta, tedy na mne a všimněte si mých pohybů, jak nabývají na intenzitě a přecházejí do toho, co nazýváme sforzando (sf) a pokračuje se ve forte. A pak přijde fortissimo. Co musím udělat je, připomenout orchestru, že tato pasáž je hlasitější, než ta předchozí. Nic moc těžkého. Oni to vědí. Jen to zpevním. Když se podíváte na mé pohyby, ukazuji forte, velkými, mocnými gesty s intenzitou, a pak udělám něco navíc, aby zvuk zesílil a zmohutněl. Tady to můžete vidět. Znovu podotýkám, dokázali by to i beze mne. Tempo se nemění, je to ta samá rychlost, ale já zesiluji informaci, která je v partituře. (Beethoven, 5. symfonie, rostoucí intenzita) Následně zde jsou dva velké akordy a lesní rohy předjímají druhé téma. Zahrají: Pak se ozve druhé téma, začnou ho první housle. (Beethoven, 5. symfonie, druhé téma) Druhé téma je velmi lyrické. Proto má gesta nejsou tak bouřlivá a agresivní jako byla na samém začátku. Přichází vláčnost. O co se snažím je přednést, jak by měla vypadat fráze. Když nahlédneme do partu houslí, je zde napsáno: "piano dolce". Dolce = sladce. Když jdeme do restaurace, a Italská restaurace píše "Dolce", že to je v nabídce dezert. Ale co v Beethovenovi hledáme je sladká, krásná kvalita. Neporoučí žádnou dynamiku. Neříká, "hraj piano, stále". Otázka pro dirigenta je, co udělá s frázováním? Jaké by měly být ... smyky pro smyčce? Jako řeč? Nebo spíše monotónní? Já mám rád frázování a jak to chci se snažím dát poznat z mých gest. Například s předtaktím: "Tádam" a pak: "Tádadýda dáda". "Tádadýda dáda". Dva malé důrazy. Ten první je samozřejmě po předtaktí. Když se podíváte na mé pohyby, vycítíte to. Když jsem řídil orchestr, nikdy jsem neřekl jediné slovo k frázování. Nikdy jsem neřekl, měli byste frázovat tímto způsobem. Jen jsem to udělal a oni mne následovali. Nyní tu máme malou sekvenci, která zní: Já dělám první polovinu hlasitější a potom měkčeji a zase víc, a zase zpět. A teď! Přijde velké crescendo, které já začínám takřka z ničeho... (Beethoven, 5.symfonie, crescendo) Pokud se znovu podíváte na mé pohyby, všechno to znázorňuji. Nikdy jsem neřekl orchestru slovo o tom, co jak chci dělat. Jen jsem to udělal. Beethoven ostatně o tom nic nenaznačil, kromě onoho crescenda. To crescendo, jak já ho cítím, když sledujete má gesta, začínám s měkčími pohyby, protože je to dlouhé zesilování. Je roztaženo přes 10 taktů a já chci, aby gradovalo postupně. Nechci s ním začít moc brzy. Potřebuji, aby došlo až do fortissima. (Beethoven, 5. symfonie, crescendo) Tohle fortissimo je velký moment. Tady mne opět moc nepotřebují. Jen si to užívám. Pokud se orchestr navzájem slyší, pokud je dobrá akustika v sále, není v tom žádný problém. Všimněte si, že o pár taktů později, ve violoncellech a kontrabasech jsou nově čtvrťové noty. A dobře si všimněte, že nemají žádnou bližší indikaci. Mohou být dlouhé, mohou být krátké. Mohou být něco mezi tím. Víme však jediné, ve fortissimu. Mně se víc líbí dlouhé. Takže zde mám pro basy a cella dlouhá gesta. A vida, nikdo nic nenamítal, v orchestru. Jen jsem naznačil delší noty a tito neuvěřitelní hudebníci to prostě akceptovali a napoprvé zahráli. Pozoruhodné. (Beethoven, 5. symfonie, smyčce) Přesuňme se na další stránku. Vidíme, že přicházíme do taktu s dvojčárou a dvojtečkou. Dvojčárou se myslí ta zesílená taktová čára. S těmito dvěma tečkami to značí opakování. A tady řada dirigentů, mezi nimi i světově proslulých mistrů, tyto repetice nevrací. V Beethovenově 5. symfonii ovšem tuto repetici respektuje téměř každý, jelikož tato věta je poměrně krátká. Ale například v Brahmsových symfoniích spousta dirigentů první repetici nedělá. Myslím, že by je však dělat měli. Pokud se mě zeptáte proč, nu protože je tam napsal skladatel. Brahms repetici napsal. Jsem snad geniálnější než Brahms? Vím víc, než ví Brahms? To jistě ne. Dělám to, co mi Brahms říká. Ve vzácných případech, pokud je kus příliš dlouhý, nebo koncert by byl příliš dlouhý můžete občas opakování eliminovat a hudbě to neublíží. Ale v principu já jsem velkým zastáncem opakování repetic. O.K., toto je celá expozice této slavné první věty. Pokud tedy celou repetici opakujete, v zásadě můžete použít stejné pohyby i nápady, někdy je můžete trochu ozvláštnit. Stejně to bude trochu jiné. Nikdy to nebude úplně stejné. Poté přejdeme do takzvaného provedení. Provedení v tomto případě začíná velmi dramaticky, jako na začátku, jinak je ovšem odlišné. To vám dává dojem, že se stane něco neobvyklého, ale přitom se pohybujeme stále stejným materiálem, jako na začátku. Zase má idea, dělám to mírně pomaleji. Myslím, že si toho ani nevšimnete, ale nepochybně pomalejší to je, avšak stejně intenzivní. Pak, samozřejmě řešíme stejný problém po fermátě, jak povolit tu sílu zvuku a zároveň se měkce odrazit do nového začátku. (Beethoven, 5. symfonie, provedení) Když sledujete a posloucháte další část provedení, poznáte malé změny i v mých pohybech, ale v podstatě to všechno drží pohromadě, takže to udržuji v pohybu, posiluji dynamiku, zdůrazňuji akcenty, které napsal Beethoven, dokud se nedostaneme do místa s akordy v půlových notách. Tyto akordy se střídají mezi dřevěnými dechy, lesními rohy a smyčci. Sem a tam. Dozadu, dopředu. (Beethoven, 5. symfonie, dřeva a smyčce) Co zkouším dělat je, propojit to. Nevěřím, že Beethoven zamýšlel oddělit linku dřev gesticky od smyčců. Myslím, že by se to tak také dalo, ale podle mého názoru tyto opakované akordy je lepší propojit. Takže dávám taková gesta, z nichž hráči pochopí, že chci, aby tyto půlové noty drželi v plné délce. A opět žádné decrescendo, bez změkčení až do místa, jak je vyznačeno. Pak, jak si všimnete je psáno "dimin.", diminuendo, což znamená, zmírnit. Plynule změkčujeme v úseku šesti taktů a to vyústí v pianu. Nyní hrajeme v pianu. A je tu napsáno, "sempre piu piano". "Sempre piu piano" znamená stále se držet potichu. A měkce, stále měkce. Takže "piu" znamená "více". Pokud se ale píše "piu piano" znamená to více tiše. Takže jsme stále měkčí, pak přijdou dvě pp a to je vůbec nejtiššeji. To je pianissimo. Potom... docela nenadále je tu obrovské fortissimo. Dostali jste se z nejtiššího momentu této symfonie do toho nejsilnějšího momentu symfonie. Z pianissima až do fortissima. A znovu podotýkám, dirigentova práce je prostě posílit to, co napsal sám skladatel. Na to fortissimo dávám velké gesto. (Beethoven, 5. symfonie práce s dynamikou) Teď tu máme stejný problém. Musíme to fortissimo zase povolit tak, abychom slyšeli následně pianissimo, takový dialog mezi dřevy a smyčci. Ještě jednou: dám velké gesto, kterým předjímám nový příchod fortissima a vracíme se zpět do velkých fermát, jako na začátku. (Beethoven, 5. symfonie, opakování 1. téma) To je znamení, že se ocitáme v takzvané repríze. Všechno se vrací. Ale co se stane tady se trochu liší. Hoboj si vezme slovo a ozdobí ho malou kadencí. Pokud mne sledujete, všimnete si, že na hoboj ukazuji. Od tohoto okamžiku přichází nový materiál. Chci, aby si hoboj i všichni okolo všimli, že to je to, co bychom všichni měli poslouchat. Všechno ostatní už jsme slyšeli. Ale tohle ještě ne. Tak začíná hobojové sólo, já k hoboji směřuji své gesto, a pak přichází hobojová kadence. (Beethoven, 5. symfonie, sólo hoboj) K hobojové kadenci nemám nikdy připomínky. Náš skvělý hobojista, John Ferrillo z Boston Symphony, hraje úžasně. Nikdy jsem to s ním nekonzultoval. On jen zahrál. A bylo to perfektní. Moje práce je pouze předvídat, kdy zahraje poslední notu. Opět je tu nota s korunou. Všimněte si, že u kadence je předepsáno "Adagio", což znamená velmi pomalu. A tam, na generální pauze, která je pro všechny čekáme jen na hoboj. On má na své poslední notě také korunu, a pak já dám zdvih na zahrání toho samého materiálu, jaký jsme slyšeli na začátku. Znovu to směřuje do forte a pak akcenty a pak fortissimo a tentokrát úvod druhého tématu hraje fagot namísto lesního rohu. Tady dám tedy nástup fagotu. Věřím, že paní fagotistka by začala hrát včas, i kdyby se na mne nepodívala. Na druhou stranu, nikdy to nevíte. Mít o trochu jistoty navíc nikomu neublíží. Pak se vracíme ke stejnému druhému tématu, té samé frázi a stejnému crescendu, až na to, že tentokrát je crescendo ještě delší. Myslím je to 14 taktů. A dostane se k tomu velkému fortissimu. Já tady tempo poněkud zpomalím. Beethoven byl známý tím, že před nejdůležitějšími momenty se nehnal kupředu, ale naopak se držel zpět a já tedy zadržím tempo před dosažením fortissima. Poté se okamžitě vracím, jak říkáme, do "a tempo", tedy stejného tempa, které bylo předtím. Nyní pokračujeme, celý tento úsek je docela nahlas a s akcenty. Někdy je na tom vrcholu problém s tím, co nazýváme souhrou, proto já ukážu zřetelně takové odsazení, aby do toho všichni měli možnost skočit v pravý moment. (Beethoven, 5. symfonie, celý orchestr) A potom je tu velká hlasitý akord, a pak jen měkké papapa pam ve dřevech. A pak je tu celý takt pomlka a následuje stejný třesk jako je na začátku. To je choulostivé místo pro dirigenta, protože vrchol zde ukazuje majestátní, pak musí dát malý nástup dřevům, a pak musí dát pozor a ani se nehnout v tom prázdném taktu, aby tam někdo nevskočil. A pak prudce dát všem nástup. A už přichází ten skvělý moment, to velké finále, kde miluji ten zvuk, jak to místo hrají horny a tympány. Pokud se na mne podíváte, dávám tam nástup lesním rohům a velkým gestem ukazuji pro tympány. V partu tympánu je psané pouze forte, ale já jsem mu chtěl ukázat, aby hrál víc, což udělal. Opět jsem neřekl ani slovo. Stačilo mu pouze výrazně ukázat. Když se přesuneme kus dál, znovu se nám vrací violoncella, kontrabasy, tentokrát i s violami v oněch čtvrťových notách, opět se vrací otázka délky not, když se na mne podíváte, tak tu délku naznačuji. A všichni to pak hrají dlouze. A všechno se to řítí k opravdovému vrcholu věty. Znovu je tu zadržení tempa. Pak se rozvine jiný dialog mezi dřevy a smyčci. (Beethoven, 5. symfonie, dřeva a smyčce) Znovu je z mých gest patrné, jak se pokouším vše propojit, držím poslední čtvrtku dechům, držím poslední čtvrťovou notu smyčcům, aby se to všechno spojilo raději v jeden celek než abychom měli větu rozsekanou. Konečně se dostáváme do samého finále, znovu zde používám stejná gesta jako na začátku, ta samá fermáta. (Beethoven, 5. symfonie, návrat začátku věty) Coda je zde velmi krátká, ale krásná. Je to chvíle dechových nástrojů a já jim to zkouším nafrázovat. Když se na tom místě podíváte, poznáte to frázování dřevům. (Beethoven, 5. symfonie, dřeva hrají piano) A pak hned se vrací to fortissimo a ... vede až do samotného závěru věty bez zpomalení, bez ztráty intenzity a ve velmi dramatické atmosféře. Tak, já myslím, že jsem vám popsal a viděli jste, oč tu běží, v této hudební větě, například to, jak to může být hráno, a že orchestr může hrát i beze mne. Ale jsou momenty, kdy mne hráči potřebují a moje práce je tam, kde jsem potřeba.