Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5, analýza Gerarda Schwarze (3. a 4. věta)

Třetí věta se velmi liší. Protože, jak jsem říkal, tradičně, jako u Mozarta, tak u Haydna, byla třetí věta menuet a trio. Menuet byla taneční forma na tři doby, ne moc rychlá. Trio se tak jmenuje, protože ho obvykle hrály kontrastně znějící nástroje, takže první, menuetovou část hrály třeba smyčce, trio potom dřeva. Trio pak mělo jednu basovou linku a dvě melodické. Takže hoboj, flétna a třeba fagot, nebo podobně. A pak by se zase opakoval menuet. Tomu se říkalo ABA forma. Čili máte samotný začátek, potom máte trio a - - a i když ho nehrají tři nástroje, stejně tomu říkáme trio - a Beethoven se této formy držel. První byla část A, pak trio a potom repríza neboli zase část A. A co tedy udělal neobvyklého? Za prvé, co je to scherzo? Scherzo je rychlejší věta. Začíná tu opět hlubokými nástroji. Tentokrát ne violoncelly a violami, ale violoncelly a kontrabasy. A to téma... ... je takové záhadné. Toto celé... ... zní velmi tiše. Celé to směřuje k takovému hlasitému konstatování. Co si hned všimnete... ...je, že je to samozřejmě scherzové téma, ale má známý rytmus. Tři krátké a jeden dlouhá nota, hrají je lesní rohy. Rohy zahrají silně a pak se přidá celý orchestr a potom se to vrací k původnímu tématu, které opět záhadně vyznívá ve violoncellech a kontrabasech. To se dále vyvíjí a spěje k triu, k prostřední části. A tuto část obvykle hrají nějaké kontrastní nástroje, takže když věta začala violoncelly a kontrabasy, napadne vás, že trio teď asi budou hrát dechy nebo housle. V tomto případě jsou to ale opět cella a kontrabasy. Toto místo patří mezi nejznámější pasáže pro cella a kontrabasy vůbec. Dokonce pokud jste kontrabasista a půjdete na konkurz do orchestru, často asi budete hrát právě toto, protože takovouto čistotu tónu a kvalitu zvuku je klíčové prokázat. Začíná to tedy nahlas, tempo je sice stejné, ale jsou tu kratší noty, takže to působí rychleji. A je tu něco, čemu se říká fugato. To znamená, že violoncella a kontrabasy začnou a časem se připojí violy, potom druhé housle, první housle a poté se to zopakuje. Znovu se všichni přidávají, až se pak do tria včlení i dechové nástroje. Nakonec to provede Beethoven celé ještě jednou, ale potřetí je to slaběji. Navíc se tato tichá hra v případě houslí projeví i hrou legato, je hladší. Takže opět tu máme Beethovenův seznam. Už jsem to tu měl několikrát nahlas, pak slaběji a teď bych to měl asi napsat dlouhé spíš než kratší. To je moc krásná představa, ale přemýšlel tak Beethoven opravdu? Co já vím. Ale vypadá to tak. Scherzo má tři části, ABA, teď se blížíme k druhému A, čili by se to celé mělo jen zopakovat. Za časů Mozarta a Haydna by často jenom napsali do not "znovu od začátku a pak dost". Beethoven to ale nedělal. Ne tak často. Jen příležitostně, třeba v Druhé symfonii, ale v této ne. Co provedl s melodíí bylo, že ji nechal orchestr hrát v pizzicatu, drnkání. Začíná fagot. Ale namísto onoho hrdinského tématu, onoho... ...místo toho slyšíte klarinet... ...načež zahraje hoboj... Je to tedy tatáž myšlenka, ale celá naruby. Slabě, krátce, tiché noty, heroičnost je ta tam. A tak to pokračuje. Bez přerušení, celou dobu. A pak do toho Beethoven vloží tympány. Smyčce drží tento jednoduchý akord a tympány do toho... A tato figura se stane melodií, i když jde jen o jeden tón. Tympány tedy hrají, pořád se nic neděje, až zničehonic spustí housle... Co to dělají? Vybavuje se vám úvodní téma? ...hrají... ...pořád dokola. V mírných variacích. Ale pořád je to záhadné, pořád je to slabě. Nic moc se neděje. Celé je to velmi napjaté. Pak v krátkém čase dojde k mohutnému crescendu. A přichází triumfální závěrečná věta. Je to pozoruhodný okamžik. Do té doby asi nejpozoruhodnější v dějinách hudby. Takové napětí. Celou dobu se nic neděje a všichni čekají: "Co to dělá?" Je to tak jemné, a pak najednou exploze. Lidé to popisovali jako "ze tmy na světlo". Vzpomeňte na téma první věty. V c moll. Ale teď je v C dur. Lidi mluvili o tomto přechodu z moll do dur jako o "z temnoty na světlo". Toto téma je zjevně také velmi hrdinské, hrají trumpety, rohy, ale Beethoven přidává i pikoly, pozouny a kontrafagot. Druhé téma se od prvního moc neliší. Zní v lesních rozích. Stejně heroické. Třetí je trochu jiné. Je víc dolce, sladší. Ale ani ono nezůstává takové dlouho a mění se v pěkné, silné téma. Takže teď máme trojici témat a můžeme je zopakovat. Potom, po opakované části, máme běžné provedení. Beethoven tu nepoužívá pozouny jen pro váhu a lesk jejich tónu, ale i melodicky. Slyšíme pár pikolových sól, důležitou roli hraje kontrafagot, a to provedení je celé neobyčejné, ale v jeho prostředku dojde k - zní to jak z akčního filmu a najednou přijdou tyto velké akordy a pak... ...totéž téma jako ve scherzu, vlastně jen tři krátké a jedna dlouhá nota. Představte si, jak to muselo na obecenstvo působit, když tam sedí a poslouchají ty grandiózní a triumfální tóny a cítí, že se už nic nechystá, načež se Beethoven uprostřed zastaví a pouze opakuje jedinou notu, čím dál tím slaběji, až znovu přijde scherzo. Beethovenovi to dává příležitost rozšířit větu a zopakovat ten velký přechod ze scherza do finální věty. A potom už přichází repríza. To jsme tedy měli expozici, první téma, měli jsme velké provedení, potom takovou scherzovou mezihru, pak zpět na začátek a napojení na reprízu. Znovu se použijí všechna témata. A potom na konci - a jak jsem zmínil, jsou tam sóla pro pozouny a pikolu, Beethoven využívá celý orchestr - a na konci už přichází coda. V tomto případě je v rychlejším tempu, presto. A opět končí triumfálně. Bez diskusí jde o jedno z mistrovských děl symfonické hudby vůbec.