Richard Danielpour. Klavírní koncert č. 4, 3. věta: Skladatel a jeho dílo

Ten první okamžik, kdy skladatel uslyší svou hudbu právě prováděnou, pro mne osobně... je v posledních letech - a dá se říci v poslední dekádě - jevem velmi podobným momentu v "Čaroději ze země Oz", kdy Dorotka vykročí z domu a vy přejdete z černobílého filmu do barevného. Protože když slyším barvu tónů vnitřním uchem, v sále uvnitř své hlavy, je to poněkud bledá verze té pravé, trojrozměrné, kterou slyšíte v opravdovém sále. Je to vždy o něco bohatší. Jsou momenty, které vás příjemně překvapí, ale jsou i momenty, kdy si řeknete: "Panebože, to ne, to musím opravit!" A pak jsou momenty, kdy vidíte umělce, který přinese do vašeho díla něco, co jste neměli v úmyslu, ani si to nepředstavovali a myslíte si: "Wow, to je pěkný, to tam chci zachovat". A vy pak můžete jít a zeptat se: "Co to tam děláš?" A on vám to třeba řekne a vy to pak zanesete do partitury. Richard Danielpour je skvělá, skvělá osobnost. A dovolil mi uskutečnit ve skladbě množství mých nápadů v kombinaci s těmi jeho. Svou první zkušenost s Xiayin jsem získal při psaní mého druhého sešitu klavírních preludií. 17 let po napsání mého prvního sešitu. Jeden můj student z manhattanské školy za mnou přišel a mí studenti za mnou často chodí s umělci, aby mi ukázali své práce, protože, jak jim vštěpuji, říkám jim: "Víte, je mnohem zajímavější vaši práci poslouchat, spíš než... se na ni dívat a jen o ní mluvit." Takže. Byl to jeden ze studentů, kteří už dávno toto poselství znají, přivedl si jednoho dne klavíristku a řekl: "Mám skladbu pro klavír a chtěl bych, abyste si to poslechl a ta klavíristka ji hraje opravdu skvěle. Smíme to předvést?" A já říkám: "Jistě!" Tak mi představil Xiayin a já ji uslyšel hrát. A já jí říkám: "K čertu, odkud jsi?" A ona na to: "Ze Shanghaje." Když jsem se s ním poprvé setkala, hned jsem poznala, že je to opravdu skladatelský nadšenec, protože když jste s ním, celou dobu mluví jen o hudbě. Já se pak zeptal, jestli by byla možnost, co by tomu řekla, kdybych něco napsal pro ní. Opravdu jsme si hned padli do oka a on mi řekl: "Chtěla bys nastudovat další klavírní koncert?" Popsal mi to slovy: "Už to mám všechno v sobě, musím to jen hodit na papír." Koncert nazval "Putování hrdiny". Třetí věta je takovou oslavou. Hrdina dosáhne cíle cesty a to je úspěch. Nejvíce se to blíží tarantele. Tarantela je italský tanec... ...v šestiosminovém taktu - Myslím nejlépe to uslyšíte na začátku, kdy tympány hrají: A housle do toho hrají: A klavír má: Velmi vzrušující, velmi zábavné. V klavíru je množství obtížných oktáv. Velmi ošemetné. Vždycky jsem měla trochu potíže s levou rukou a popisovala jsem to panu Danielpourovi a on mi řekl: "To jsi nevěděla, že jsem levičák? Proto mám sklony psát levou ruku trochu... náročnější." A pak Richard proti sobě postaví tři pulzy... ... proti dvěma. Jinými slovy, hraje: Vzrušení z toho všeho a ty oktávy, ta brilance napsaného vyústí v Tempo II, tedy v pomalejší tempo. A co se tady stane, že za sebou spojí množství krásných chorálových akordů. A pak nechá vrátit ostře řezanou tarantelu. Potom následuje malá klavírní kadence, která začíná trsem trylků. A pak náhle BUM, a jsme zpět ve třech proti dvěma, tarantela, a pak nás znovu unáší a unáší... ...k tomuto šílenému konci. Bujný technický rozkvět v klavíru... ...a je konec.