Johannes Brahms: Akademická slavnostní předehra, analýza Gerarda Schwarze

Johannes Brahms nebyl univerzitní člověk. Nikdy univerzitu nestudoval. Ale v roce 1879, když mu bylo 46 let, mu byl nabídnut doktorát filozofie univerzity ve Vratislavi. On to přijal, neboť velmi toužil... ...po uznání na akademické půdě. Ale podmínkou přijetí bylo, aby napsal nějaký opus. V 19. století, když někomu byl nabídnut čestný doktorát, musel pak pro to něco vykonat. Dnes získáte čestný titul na základě toho, že už něco máte, něčeho jste dosáhli, jste už slavní. To pak přijdou a řeknou, "my Vám dáme titul". Jen zřídka vás někdo požádá něco pro to udělat. Když Richard Strauss dostal čestný doktorát, také po něm žádali skladbu a on napsal kantátu a nazval ji Taillefer. Je to pozoruhodný kus, ale druhou stránkou díla je, že trvá jen 20 minut, ale vyžaduje... asi 200 lidí na pódiu, ohromné množství žesťů, tenor sólo, obrovský sbor. Chci tím říct, že sebral všechno, co má nohy a koho našel v tom Heidelbergu a postavil ho na pódium, a to jen pro sebe a svůj titul. Brahms udělal něco nechci říct podobného, ale také, jaksi, rozšířil orchestr. Tři trubky. Ne jen dvě trubky. A já myslím, že je to jedinkrát, kdy takhle tři trubky použil. Samozřejmě, normálně jsou tři trombóny, tuba, použil pikolu a kontrafagot, které zařazoval nezřídka a bicí. Brahms to popsal jako veselé potpourri studentských písní a la Suppé. Řeč je o Franzi von Suppé, který byl skvělým skladatelem operet a předeher. Fakticky použil čtyři studentské písně jako... základ celé práce. Akademická předehra začíná velmi jemně a tiše. A co je pro mne podnětné, že to nejsou pouze smyčce, kdo hraje to japapapa papapapa pam... Ale jsou tu i bicí, které hned hrají. Jak neobvyklé! Zkouším si vzpomenout, jestli bych našel příklad v tvorbě Brahmse, nebo jiného skladatele té doby, kde by na začátku skladby byly použity perkuse od prvního taktu jako zde. To navozuje určitou... atmosféru očekávání. Když přijdou dřeva,... ...má to takový... temný odstín, tmavou barvu, znovu očekávání. Kam to povede? Konečně tu máme první sborovou píseň, kterou hrají violy a pak tu melodii rozšíří lesní rohy. Zavede nás zpět na začátek, ale tento materiál, z něhož staví a který přichází je náhle bujarý. Takže výsledně tu máte něco, co je konečně hlasitější a excitované, ale pak okamžitě upadá do tohoto... ...dvojznačného pianissima. Dřeva hrají něco vcelku nenáročného a smyčce se stále jakoby pozdí, nejsou nikdy dohromady. A když takovou hudbu slyšíte, kde nikdo není společně, buď si myslíte, že je tam chyba na chybě nebo snad neumí hrát spolu? Prostě... ...co se to tady děje? Beethoven to udělal nesčetněkrát, ale když to udělá tady Brahms, navodí vám pocit, co se stane dál? A najednou tu máme druhou studentskou píseň v podobě žesťového chorálu hraného lesními rohy a trumpetami. Tento žesťový chorál ústí do dalšího nádherného nápaditého bodu. Opakuje se nám to, co jsme slyšeli na začátku, a pak housle začnou jinou krásnou píseň. A poté, ... já nevím, jak to dělá, že tolik skvělých věcí Brahms natlačil do 10 minut. Protože tady má krásnou melodii, připomínající tu ze Čtvrté symfonie, a pak na ni dřeva odpovídají, je to tak přirozené, a pak to vygraduje tak svůdně lahodnými harmoniemi a zastaveními. Je to naprosto unikátní. Je to tak příznačné pro Brahmse. Připomínám, že v tu dobu mu bylo přes 40 let. V té době, ano, neměl ještě napsané všechny symfonie, ale měl schopnost to udělat, jak zde můžete vidět. A konečně, dostáváme takové žoviální téma, nyní je to v pořadí třetí ze školních témat a hrají ho dva fagoty. Na tom je zajímavé, že violy a cella, které doprovázejí ony dva fagoty, nejdou nikdy na dobu. Zazpívám vám fagoty. A do toho violy a cella... Vypadá to vlastně směšně. A když se do toho všeho zamíchají housle a violy se svými pizzicaty, dostanete úplný návod, jak a co udělat s jednoduchou písničkou, jak jí udělat zajímavou, jak jí učinit oslnivou. A pak... najednou BUM! Výbuch! A housle tu samou písničku hrají forte, pevně a trochu... odlišně, velké sólo tří lesních rohů, je to triolové sólo a je to... prostě úchvatné Nakonec tu samou žoviální písničku přebírají žestě jako opravdovou fanfáru, do které nyní smyčce hrají ty známé přiznávky, ale teď je hrají útočně a křiklavě. Na závěr to vyústí v rekapitulaci předchozího materiálu a ve finální slavnou melodii, tu nejslavnější píseň ze všech - Gaudeamus igitur. Hrají ji žestě, a když to posloucháte, věnujte... speciální pozornost úžasné smyčcové lince, protože zatímco žestě a dřeva hrají tu slavnou melodii, housle a violy hrají rychlé běhy, ohnivě s tím, čemu říkáme synkopy, takže se zdá, že nejsou v rytmu, máte pocit rozhozenosti, ale pak... ...pak se tato synkopace změní a jde na dobu a vám se zdá, že se to konečně srovnalo. Pak se to přepne a melodii hrají housle za doprovodu violoncel a kontrabasů a skvělého trianglu, bicích a žesťů a závěr je velmi, velmi emotivní. V deseti minutách zjistíte, jak Brahms píše a kdo Brahms vůbec je. Samozřejmě, vždy kladl důraz na význam a vznešenost ve svých kompozicích, ale tato patří k nejkrásnějším a nejpůvabnějším a nejoptimističtějším kusům v celém Brahmsově díle. A i když se tato ouvertura dnes hraje zřídka, je to pro mne skvělá ukázka mistrovství jednoho z největších géniů.