Načítám

Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 "Z nového světa", komentář Josepha Horowitze

Transkript

Aby člověk zjistil, co se děje v Novosvětské, je užitečné podívat se, jak končí, protože žádná jiná symfonie nekončí tak, jak končí Novosvětská: Končí pohřební písní, žalozpěvem. Pamatujete si závěr? Je tam něco jako pohřeb a pak je tam oslavování. A poslední akord je E dur. Je tam značené diminuendo, postupně to utichá. Abyste porozuměli závěru, nemůžete se omezovat jen na hudbu. Závěr Novosvětské nevysvětlíte čistě hudebními termíny. Abyste vysvětlili závěr Novosvětské, musíte se podívat do této knížky. Je to Píseň o Hiawathovi, od Henryho Wadsworthe Longfellowa, Dvořákova milovaná báseň. Nejdřív ji četl v češtině, potom v angličtině, a řekl nám, novinářům řekl, že to je hlavní zdroj inspirace pro Novosvětskou. Když čtete závěr Písně o Hiawathovi, čtete popis závěru Novosvětské. Přečtu vám to. "Na břehu stál Hiawata, obrátil se, kýval rukou; na čistou a světlou vodu nadzvednul březový člunek, s oblázků ho nadzved’, sšinul od břehu na čistou vodu, zašeptal mu: „V západ, v západ!“ a jak střela rozletěl se. Večerové slunce mraky rudým ohněm zažehalo, zaplanulo širým nebem jako požár na prerii; nechalo na vodní pláni jednu dlouhou, zářnou stezku, po níž jako řekou dolů k západu plul Hiawata, v dál ke slunci ohnivému, do oparů purpurových, plul do večerního šera." [překlad J. V. Sládka] Takže toto večerní šero, purpurové opary a smutek odcházení jsou vepsány v závěru Novosvětské. Vzpomeňte si, jak Novosvětská začíná. Začíná písní smutku hranou hlubokými smyčcovými nástroji. Je to o muži, který v roce 1892 přijíždí do Spojených států a je pověřený Jeanette Thurberovou, zakladatelkou Národní hudební konzervatoře, aby pomohl americkým skladatelům vytvořit americkou hudební školu, americkou koncertní hudbu, kterou budou Američané uznávat jako svou vlastní. Je to kulturní nacionalista. Říká: "Dobře, ukažte mi vaši lidovou hudbu." Nachází ji hlavně na dvou místech, u amerických indiánů a u Afroameričanů. Dvořák je syn řezníka. Dvořák je soucitný muž. Je to instinktivní demokrat. Říká: "Hudební velkolepost hledám u chudých lidí." Takže jeho soucitná odpověď patří černým Američanům, kteří byli zotročeni, rudým Američanům, kteří jsou dnes ohroženi vyhynutím, a tento smutek prostupuje Novosvětskou. V symfonii jsou další zdroje smutku: americký Západ. Dvořák nikdy neviděl tak obrovské neobydlené území. Řekl, že mu připadá sklíčené, k uzoufání smutné. Nakonec, Dvořákovi se stýskalo po Čechách. Všechny tyto zdroje smutku přispívají k elegickému vyznění Novosvětské, které je také impozantní. Jednou jsem měl příležitost se ve svojí knize "Dějiny klasické hudby v Americe" pokusit všechno toto popsat jen v několika větách. Přečtu vám to. "Svou indiánskou trenodií, pohřebním pochodem, výkřikem bolesti a utichajícím hlasitým posledním akordem stvrzuje závěr jeden z významů symfonie." "Všechno je to elegie za mizející rasu." "Novosvětská v sobě zahrnuje mýtus ušlechtilého divocha a je tak zdaleka tím nejlepším z hudebních ohlasů Hiawathy." "Obsáhnutím mýtu o panenském Západu je nejvýmluvnější hudební obdobou pláten George Catlina, Frederika Remingtona a Alberta Bierstadta." "Pro Dvořáka je očividně zásadní, že smutek prérie a smutek indiánů souzní jak se steskem po domově, tak s kdovíjakými dalšími osobními smutky." "Spíš než česká symfonie s americkým důrazem, Z Nového světa chápe Ameriku jako pevně a citově taženou voláním české vlasti."