Hlavní obsah
Aktuální čas:0:00Celková doba trvání:8:44

Hoboj: Rozhovor a ukázka s prvním hráčem Johnem Ferrillem

Transkript

Tento nástroj se jmenuje hoboj. Ve Francii je to "hautbois", což znamená "vysoké dřevo", v překladu z francouzštiny. Je to vysoký nástroj. Hraje sopránové party v sekci dřevěných hudebních nástrojů a je to dvouplátkový instrument. Toto je strojek. Má dva plátky třtiny, jako fagot. Toto je vysoký strojek a fagot je hluboký strojek. Je vyrobený ze dřeva grenadilly, která roste v severní části Afriky. Je to neplavec. Evropské lodě v 18. století používaly bloky tohoto dřeva jako zátěž. Kdybyste kousek hodili do misky s vodou, půjde ke dnu jako kámen. Jednou z obtížnějších součástí učení se na nástroj je umění výroby strojků. Můžete si je samozřejmě koupit, ale když chcete něco znamenat, musíte se tuto dovednost naučit. Strojky se vyrábí ze dřeva trsti rákosové, velmi podobného tomu, ze kterého se vyrábí rákosový nábytek. Je jako bambus, který roste všude okolo Středozemního moře. Je ale dobrý rákos a špatný rákos. Saxofony, klarinety, fagoty, všichni používáme tentýž materiál, jen rozdílné velikosti. Ovládnutí umění výroby strojků je podstatnou součástí toho. Velmi podstatnou. Je řada lidí, kteří na to dobře troubí, ale přitom neumějí udělat kvalitní tuhle věc. A bohužel, musíte opravdu umět obojí. No ano, je celá široká škála druhů strojků, které potřebujete. Potřebujete měkké, když chcete hrát slabě, potřebujete tvrdé, když máte hrát silně... A tak je neustále vyměňujeme, a také, mimochodem, když se změní počasí, změní se vlastnosti třtiny. Takže neustále vyrábíme strojky a neustále se ujišťujeme, že jich máme dost v zásobě. Je to jedna z choulostivých věcí. A dost často se stane, že považujete za dobrý strojek, který jste právě vyrobili, a přitom jste měli zachovat ten, který jste zrovna vyhodili. Úžasnou věcí pro hobojisty je vědomí, že pro slavné skladatele symfonické hudby je hoboj favorit mezi melodickými instrumenty. S oblibou věnují ta nejlyričtější sóla zrovna hoboji. A hoboj je také jedním z nástrojů, které často kladou v partituře jako takový tmel mezi různé nástroje s rozdílným charakterem. Velmi často je v tom hobojové sólo jakýmsi přechodovým bodem. A to je v ten moment velmi vzrušující a napínavé. Gerry Schwartz mi volal a řekl mi hned na začátku, že mezi částmi z repertoáru, který děláme pro tento projekt, jsou i dvě z nejkrásnějších, ale zároveň nejchoulostivějších a nejtěžších lyrických sól, jako je slavné sólo v Čajkovského 4. symfonii. Pomalá věta z Čajkovského 4. symfonie je slavná ruská lidová melodie, velmi delikátní, ne právě jednoduchá... A trvalo mi několik let, než jsem cítil, že jsem v přednesu na správné cestě. Další slavné sólo je v Šostakovičově 5. symfonii, a to musím říct, že byla specialitka mého učitele Johna de Lancie. A musel jsem ho slyšet nejmíň půltuctukrát, když hrál pod taktovkou Eugena Ormandyho. A bylo to takové, že když hrál, jakoby se čas zastavil. Bylo to chladné, krásné, elegantní. Nikdy bych si netroufal s ním mohl soupeřit. Ale snažím se to dělat, jak nejlíp dovedu. Když hraji Šostakovičovu 5., nebo Čajkovského 4. symfonii, obojí vyžaduje speciální přístup. Šostakovičova "Pátá" je položená vysoko, vyžaduje strojek, co dobře reaguje a drží dobře ladění ve vrchním registru. Čajkovského "Čtvrtá" je v opačném spektru, v houslovém klíči je to pro hoboj tak, že musíte hrát v nízké poloze. To vyžaduje velkou flexibilitu. Tak každé jednotlivé sólo má svoje, a já, jak vám mí kolegové řeknou, mám pět, nebo šest strojků rozložených přímo na pultu vlastně vždycky. Ne v záloze v krabičce, ale připravené na okamžitou výměnu, pro výběr nejlepší možnosti. Před třiceti lety bylo těžší získat kantory, kteří by mohli vyrábět strojky a přitom učit na hudebkách, takže i já jsem začínal původně na flétnu, a k hoboji jsem se dostal až kolem osmé třídy. A když vám někdo řekne, že dát se na hoboj může jen šprt, představte si malého kluka, který hraje na flétnu a řekne dětem ve školním autobusu: "Moje maminka říká, že když budu hrát na flétnu opravdu dobře, jednou to dotáhnu na hobojistu." A to jsou ty zákeřnosti života. Myslím, že už když mi byly tři roky, nebo čtyři či pět, maminka mi pouštěla nahrávky a říkávala: "Johny, slyšíš to? To je hoboj." "Nelíbilo by se ti na to hrát?" Vášeň pro to dělat hudbu může přijít velmi brzy. Vzpomínám si, že když mi bylo sedm a moje maminka učila hudebku na základní škole, a pustila na gramofonu Brahmsův druhý klavírní koncert a mluvilo se o vzdělání dětí, a já jsem od první vteřiny věděl, že už jsem to slyšel a že je to jedna z nejpoutavějších skladeb, co můžeme slyšet. Ale když už vám opravdu vše začne dávat smysl, je načase to začít realizovat. Řekl bych, že i když jsem začal ve 13 letech, již ve 14 jsem získal první zkušenosti hraní v orchestru, ve skvělém Greater Boston Youth Symphony. A sedět obklopený muzikanty, kteří hrají tuto hudbu, je neuvěřitelně vzrušující. Bavilo mne to. A je to pro mne stejná zábava i dnes, v mém věku, nepřetržitě od těch čtrnácti. Jsem velmi, velmi šťastný, že to mohu dělat.