Hlavní obsah
Aktuální čas:0:00Celková doba trvání:5:47

Housle: Rozhovor a ukázka s koncertním mistrem Davidem Kimem

Transkript

Když se na housle podíváte, velmi se podobají lidskému tělu. Tady jsou ramena a toto nazýváme krk, a toto ale není hlava, ale takové šnekovité zakončení, vypadá to jako srolovaný kousek papíru. Toto jsou jakoby žebra a záda. Tedy... Housle jsou vyrobeny ze stejných druhů stromů, jaké možná máte i na svém dvorku, smrk a javor. Tyto housle byly vyrobeny roku 1757 v Miláně, v Itálii, panem Guadagninim. Všichni muži v jeho rodině vyráběli housle a je to opravdu umělecké dílo. Je to úžasné, že jsou tak staré a stále v opravdu dobrém stavu, skutečně v pořádku. Toto všechno jsou moderní věci, které sem nasazujeme. Tohle se jmenuje struník, drží struny na místě. Toto je, no, vypadá to jako most, nazýváme to kobylka. Toto je místo, kam dáváme prsty, říkáme tomu hmatník. A sem pokládám svou bradu, to je podbradek. Na houslích máme různé polohy. Tato, nejdále ode mě, je první poloha. Potom mám druhou polohu, třetí polohu, čtvrtou polohu, pátou, šestou, sedmou, jdu nahoru do osmé polohy a tak. Teď, když jdu z první polohy do další, rád bych to k něčemu připodobnil, jako když jedu výtahem do jiného patra. Jako když jdu z první polohy do třetí, otevírám dveře výtahu a vyjedu do třetího patra a zavřu dveře a teď jsem ve třetím patře, udělám tady, co potřebuji. Občas chci, aby byl přechod z prvního do třetího patra velmi čistý. Ale občas to chci udělat trochu stylově, trošku to okořenit, můžu udělat něco jako sklouznutí, v tomto případě, nic neskrývám, pojede to jako můj výtah z prvního do třetího patra. Vlastně to ukážu publiku. Sklouznutí je velmi osobní věc, kterou houslisté mohou probudit hudbu k životu. (Mahler: Symfonie č. 2. "Vzkříšení", 1. věta) Koncertní mistr je takový rozehrávač týmu. Hlavním trenérem je pak dirigent. Ovládají všechno, co se děje. Ale moje práce koncertního mistra je víceméně číst myšlenky dirigenta, jaká jsou jeho hudební přání, a snažit se je předat svým kolegům skrze výraz v mém obličeji, pohybem těla, možná sklonem mé hlavy, možná pohybem smyčce. Když mám sólovou pasáž v symfonii,... Dobře, vysvětlím vám to asi takhle: Nedávno jsem četl v novinách článek o tom, že dali hasičům měřáky srdeční činnosti. A když nehasí žádný oheň, když sedí a hrají dámu v hasičské zbrojnici jedí chili, rychlost jejich srdce je velice malá. Jsou to velmi zdraví a silní lidé. Ale když vstupují do hořícího domu, rychlost jejich srdce je nebezpečně vysoká a zůstane vysoká, než opustí nebezpečí. Stejně tak to mám já. Cítím to, když vidím, že to přichází, obvykle si to zakroužkuji, kde je sólo, moje sólo, červenou tužkou. Otočíme stránku v půlce skladby, vidím, že se to blíží a cítím, že tempo mého srdce je větší a větší. A... říkám si tři slova: "Jdi do toho! Jdi do toho! Jdi do toho!" A když přijde moment, kdy začínám hrát, téměř to křičím, křičím to ve své hlavě: "JDI DO TOHO!" (Maurice Ravel: "Daphnis a Chloé")