Hlavní obsah
Aktuální čas:0:00Celková doba trvání:7:40

Viola: Rozhovor a ukázka s první hráčkou Rebeccou Youngovou

Transkript

Tento velký nástroj je viola. Je vlastně větší než většina viol. Většina viol je třeba takhle velká, ozvučná skříň je třeba taková. Tato je až sem a možná se to nezdá jako velký rozdíl, ale je vlastně velká. Když chcete zahrát nějaký tón až tady, ne moc lidí to dokáže. Housle jsou všechny stejně velké. Violy se dělají v různých tvarech a různých velikostech. Když se rozhlédnete po orchestru, některé jsou zaoblené takto a vypadá to strašně hezky. Některé typy jsou tady dole velké a nahoře menší což je příjemnější, protože je snadnější se nahoru vyšplhat. Nemusíte se pak bát velikosti tohoto korpusu. Je to snadnější. Housle jsou laděny takto: O.k., violy zní takto: Tedy mnohem níž. Je to, jako kdybyste měli skupinu zpěváků a máte tam soprány a máte tam alty, jako housle a violy, ty představují alty, a violoncella jsou tenory a kontrabasy jsou basy. Před pár lety jsem hrála koncert pro dvě violy, který byl napsaný pro mne a mou kolegyni u pultu (Cynthia Phelbs). A ona právě získala nástroj za milion dolarů od houslaře, mistra Gaspara de Sallo z Itálie a... já jsem hrála na něco, co jsem měla v práci. Myslím tím, že jsem hrála na nástroj, který mi zapůjčila Filharmonie, a tedy já jsem měla tou dobou hlavní úvazek v jiném orchestru, a na tomto nástroji, jeho zvuk byl naprosto nesouměřitelný s tím, co dával Gaspar. Takže orchestr, tedy lidé v jeho vedení, mi dali pravomoc, řekli: "Jdi a najdi pro sebe nějaký nástroj." Takže orchestr teď vlastní tento nástroj. Když jsem se ptala, a šla jsem a zkoušela hodně, hodně nástrojů. Předtím mi bylo jedno, co najdu a do čeho se zamiluji. Něco jsme našli, ale nemělo to čistou historii, měla jsem takové malé podezření. Tak jako tak, bylo hodně rádců a nástrojů, o kterých jsem nic nevěděla, ale pak jsem našla tenhle... Je tolik velký, že... jsem říkala: "Ani mi neukazujte nic přes 43 centimetrů." A tenhle má víc než 43 cm. Ale ten chlap, který mi tu violu nabízel povídá: "Musíte tu violu slyšet!" Tak jsem ji vzala a šla... "Panejo, já se zamilovala!" Já jsem vždycky věděla, že chci být muzikantka. Poprvé jsem byla na koncertě mladých lidí, když mi bylo asi dva a půl roku. Viděla jsem, jak hrají a to byl začátek všeho. Nevzpomenu i už přesně, ale má matka říkala, že jsem si stočila programy koncertu do ruličky, jeden sem a druhý sem a dělala, že hraju s nimi. A maminka řekla: "Chtěla bys hrát?" A já ji poprosila, pamatuji si to, jako by to bylo včera. Stály jsme v garáži a ona dávala odpadky do popelnice a držela jednu plechovku v ruce, asi takhle, a já jsem řekla: "Já chci hrát na housle." A ona řekla: "Dobrá, takže nechceš začít na klavír?" A já jsem řekla: "Ne, já chci tohle." Tak mi sehnala učitele krátce nato a já jsem pak začala hrát a myslela jsem, že mi to jde. Když mi bylo osm, zkusila jsem přijímačky do Juilliard Pre-College, ale nedostala jsem se. Ovšem poslali mne k jiné kantorce, Fannie Chase, která už dnes nežije, ale ona mne naučila veškeré technické věci, co jsou potřeba na housle, nebo na violu. A tedy, o pět let později jsem znovu dělala zkoušky, a když mi bylo 13 let, začala jsem studovat na Juilliardu. Ale po čase mě to začalo nudit. Ráda jsem měla party druhých houslí, které tvoří harmonické party, nikoli melodické. Dokonce i se svými dětmi raději zpívám k melodii druhý hlas a tvořím harmonii. Jako když je reklama v televizi, nechám děti zpívat melodii a sama můžu zpívat střední hlas. Ale totéž bylo pro mne ve smyčcovém kvartetu. Vždycky jsem chtěla hrát střední hlasy. Takže, když jsem skončila školu, nebyla jsem s tím spokojená. Opravdu myslím, že jsem byla znuděná. Někdo přišel za mojí maminkou a povídá: "V Pre-College Juilliards potřebujeme více viol, a ona je vysoká a má dlouhé ruce a možná by se jí zalíbilo hrát na violu." Řekla jsem: "Dobrá, já to zkusím." A já to zkusila a propadla jsem tomu. Má učitelka byla velmi inspirativní. Strávila jsem 9 měsíců s touto učitelkou, Eugenií Beckerovou. Tohle jsem tedy dělala. To je to, co jsem vždy chtěla dělat. Nejen, že jsem vždy věděla, že budu muzikantkou, ale věděla jsem také, že budu jednou hrát ve filharmonii. Neptejte se mě proč. Je to prostě tak. Nikdy to nebylo "doufám, že vyhraju konkurz" nebo "doufám, že se dostanu na Juilliard". "Doufám" pro mne znamená "O.k., teď vyhraju ten konkurz a teď udělám tohle." Je to trochu zvláštní... Myslím, že jsem dítě štěstěny.