Violoncello: Rozhovor a ukázka s prvním hráčem Jerrym Grossmanem

Toto je violoncello. Je vyrobeno převážně ze dřeva. Je tam resonanční skříň, podobně jako u všech smyčcových nástrojů, a má i podobný tvar a dvě efa. Toto je kobylka, která přenáší vibrace strun, když na ně hrajeme smyčcem. Struna kmitá a vibrace putuje skrz kobylku do přední desky, odkud se přenáší do takzvané duše, která se nachází pod kobylkou, a vibrace se přes duši dostane do zadní desky, čímž se rozvibrují přední i zadní deska, a tím se hodně zesílí zvuk struny. Této části se říká bodec, myslím, že je vyrobený z oceli, a na konci je velmi ostrý. Upevňuje nástroj na jednom místě na zemi, aby nám neutíkal a nemuseli jsme ho honit po celé podložce, ale aby zůstal takhle. Ale také se může stát, že podlaha není ze dřeva nebo z jiného měkkého materiálu, třeba podlaha z břidlice, když se hraje v kostele... Bodec pak klouže a při tom dělá nepříjemné zvuky. Tento nástroj jsem sehnal asi před pěti lety. Byl vyroben v Chicagu, je to violoncello z Ameriky. Hodně smyčcových nástrojů, těch slavných, myslím od Stradivariho a Guarneriho, je původem z Itálie a italské nástroje obecně bývají nejžádanější. Toto cello bylo vyrobeno panem Carlem Beckerem starším v roce 1929 a Carl Becker se teď v Americe stává jedním z nejvýznamnějších houslařů 20. století. Po světě koluje hodně jeho nástrojů a vyráběl nejen violoncella, ale i housle a violy. Jeho syn Carl Becker mladší byl také významný houslař, jeho vnuk teď provozuje dílnu a právě od něj mám tento nástroj. Před tímto nástrojem jsem hrál na staré italské violoncello vyrobené členem rodiny Guarneriových jménem Giuseppe Guarnerius filius Andreas, synem Andrease Guarneria. Se svým italským nástrojem jsem měl trochu potíže. Staré nástroje jsou celkem obtížné seřídit, jsou labilní při změně počasí, nemusí být snadné na ně hrát a zrovna se svým nástrojem jsem se začal cítit dost frustrovaně. V té době za mnou přišel žák s violoncellem od Beckera a znělo skvěle. Půjčil jsem si ho, zahrál jsem si pár tónů a řekl jsem si: "To je parádní, proč takové není moje violoncello?" Nikdy jsem na to nezapomněl, a když jsem se za pár let rozhodl prodat svoje violoncello, říkal jsem si: "Co za nástroj teď? Na co budu hrát?" Všude jsem se ptal: "Víte někdo o nějaké rodině Beckerových?" A dostal jsem se k tomuto nástroji. Můj otec byl amatérský houslista a milovník hudby. Vždycky se hrálo u nás doma, kde jsem vyrůstal. Bydleli jsme v Cambridge Mass, asi půl míle od areálu Harvardu. Můj otec tam neučil, byli jsme měšťáci. Měl jsem dva starší bratry. Jeden hrál na klavír, druhý na housle a náš otec si říkal, že tři chlapci by mohli založit klavírní trio. Na mě tedy padlo violoncello. Začal jsem se učit i na klavír ale to mi nikdy moc nesedlo, číst dva řádky not najednou na mě bylo moc. A tedy... Dostal jsem lekce na violoncello a vzpomínám, jak jsem přišel na svou první hodinu. Strašně jsem se těšil, ale nepřiznal jsem se rodičům, že jsem ani netušil, jak vypadá violoncello. Bylo mi osm let a řekli mi: "Budeš cellista." "Super, budu hrát na cello." Ale nevím, co to je. Jdu na první hodinu, tam byl učitel a měl připravený nástroj. Podíval jsem se na něj a říkám si: "Tak tohle je cello!" A teď jsem tady. Pak přišel rok, byl to můj druhý rok hraní, kdy jsem mezi jednotlivými hodinami doma ani nevybalil nástroj z futrálu. Byla to hudební škola, teď se jí daří velmi dobře, zvaná Longy School of Music. A učila mě paní jménem Hannah Sherman. Na vysvědčení mi napsala čtyřku se slovy: "Jerry udělal největší pokrok, jaký je bez cvičení možný." Trochu jsem cvičil, ale moc ne. Opravdu jsem se o to začal zajímat, až když mi bylo asi 13 nebo 14. A od té doby bylo těžké mě od nástroje odtrhnout. Svým žákům říkám, že z celkového času stráveného cvičením strávíme 95 % učením se hrát melodii a 5 % učením se jiných věcí. A když pak hrajete profesionálně, stejně pak 95 % času doprovázíte jiné lidi, kteří hrají melodii.