Tympány: Rozhovor a ukázka s vedoucím hráčem Jauvonem Giliamem

Nástroj, na který hraji, se nazývá tympány, nebo-li kotle. V podstatě se používají na pozici jakéhosi řidiče autobusu, a je jedno, jestli řídíte autobus nebo vedete rytmus orchestru. To je moje hlavní náplň, ansámbl řídit jaksi... z druhé strany, jestli rozumíte. Nacházím se v orchestru vzadu uprostřed a na stupínku. A tak mám jedinečný rozhled, podobně jako dirigent. Všechny tympány nejsou stejné. Záleží na jejich stáří a na typu použité mědi. Například typány, které používám já, nejsou lakované. Tím zvuk získává jedinečné vlastnosti, tedy jak to vnímám já. Umí být velmi konkrétní, ale občas rovněž abstraktní, až nehmotný. Ale rozhodně to závisí na tvaru korpusu a rovněž typu kotle, ráfku, blány a jednoznačně na typu paliček, které používáte. Přinesl jsem si s sebou tři různé typy paliček, které vám chci ukázat. Některé jsem si vyrobil sám. Paličky mohou být mnoha rozličných tvarů, velikostí, tlouštěk. Také typ jádra, který používáte, se může lišit, jejich délka a tak dále. Tady mám paličku z bíleho ořechu se zužující se hůlkou, jejíž jádro je potaženo billiardovou plstí. Proto má velmi zřetelný zvuk. Dále tu máme paličku užívanou nejčastěji. Má grafitovou hůlku, má dřevěné jádro obalené plstí, to jí dodá obecnejší zvuk. Tato zde má bambusovou hůlku, je stejného typu, jen je obalená německou plstí, a jádro je také z plsti. Mezi nimi je váhový rozdíl, rozdíl je v délce, jak vidíte, a ve velikosti hlavičky, čímž získáte rozmanitost zvuků. Je to jenom část z mnoha možných typů, které mám a které používám. Obecně je na tympánu jen jedno místo, do kterého se správně má udeřit. Obvykle je vzdáleno 4 - 6 palců (10 - 15 cm) od okraje blány, nebo 6 - 7 palců (15 - 18 cm) od ráfku. To vytváří nejvíce rezonancí a tónu lahodícího vašemu sluchu. Moderní hudba nezřídka přikazuje a žádá si hraní i v nezvyklých oblastech. Někteří skladatelé kolikrát přímo specifikují typ paličky, který chtějí. Hector Berlioz byl první skladatel, který sám byl též tympánista, kdo v partituře určoval, kde chce dřevěné paličky, nebo takové, které nazýval paličkami s "houbou", což je v naší terminologii palička obalená plstí. On byl první skladatel, který to specifikoval. Mahler to také psal a rovněž další skladatelé. Běžně si sám vybírám, které paličky použiji, nebo zvolím ty, o kterých cítím, že by byly vhodné pro skladbu, kterou hraji, nebo v některých případech třeba i pro jednotlivé noty, které hraji. Mám nespočet paliček, z nichž vybírám, dokud to nemá nejlepší zvuk. Tympány jsou laděné dvěma systémy. Pedálovým, ovládaným nohou, nebo klikovým, ovládaným právě nehrající rukou. Mohu tedy nohou zatlačit na pedál, který se nachází u země, ... ... a tím změním ladění. Jednoduše to mění napětí blány, která obepíná kotel. A pro jemnější dolaďování používám takzvanou ladící kliku, kterou se otáčí a která má podobný účinek při ladění tónů. Někdy mne můžete vidět s hlavou skloněnou k bláně, jak na ni ťukám tap tap tap. Obecně, co to dělám je, že kontroluji, zda mám naladěnou správnou výšku tónu a jestli dobře... ...ladím s ostatními nástroji, které již hrají. Protože používám přírodní kůži, nejčastěji telecí, ať už počasí, denní doba, síla světla na pódiu a mnoho dalších věcí má vliv na pohyb ladění. A to se může změnit ve vteřině. Musíte si být jisti a zároveň musíte mít jakýsi kontrolní systém, který vám dá klid, že je vaše ladění v pořádku. V našem repertoáru se nachází mnoho skladeb. ale je jedna, kterou mám moc rád. Vlastně jsou dvě. Jednou z nich je druhá Mahlerova symfonie. V jedné její části, je to jakási rekapitulace, ve které se vrací na úplný začátek symfonie, kde jste slyšeli to samé, jako pak o 15 minut později. Je to psané pro dva hráče na tympány a my pak spolu hrajeme dál. Je tam obrovské vyvrcholení, do kterého celý orchestr vloží celé své srdce a duši, a to je jeden z momentů, kdy mám husí kůži a jsem velmi rád za to, co dělám. Tím druhým momentem je konec suity Pták Ohnivák od Stravinského. Je to velkolepé a já tu lyrickou melodii, která přichází na konci, pomáhám explozí zvuku přerušit a oddálit konec toho fantastického kusu. A to jsou přesně ty momenty, pro které žiji. Svou kariéru jsem začal jako klavírista. Šel jsem na univerzitu jako klavírní stipendista. A ve zkratce, velmi rychle jsem přešel na bicí. A pak jsem se rozhodl, že se chci stát tympánistou. Vložil jsem do toho celou svou energii. Začal jsem svojí cestu na konzervatoři se zaměřením na tympány a zakrátko na to mi bylo nabídnuto angažmá. Vlastně jsem byl docela dobrý klavírista. Zásadní změna nastala, když jsem poznal svého budoucího učitele ve škole v Indianapolis. On v podstatě ve mně zapálil ten oheň. A když jsem si uvědomil možnosti tympánů, udělal jsem to, kde jsem se cítil ve své kůži. Užívat si hudbu a zároveň hrát méně not a mít možnost pozorovat a sedět v centru dění. V porovnaní s klavírem, kde jsem hrál spousty a spousty not... Je to odlišný směr, jiná cesta, sebevyjádření. A když ty jednotlivé kousky poskládáte dohromady, vznikají krásné zážitky.