Hlavní obsah
Bicí: Rozhovor a ukázka s vedoucím hráčem Chris Devinem a členy bicí sekce
Tvůrce: All Star Orchestra.
Chceš se zapojit do diskuze?
Zatím žádné příspěvky.
Transkript
My jako bicisté hrajeme
na spousty nástrojů. Je potřeba ovládat
celou řadu různých technik a naučit se získat spousty
rozličných zvuků z těchto instrumentů. Tolik zábavy jako my
si neužije nikdo v orchestru. Máme nejhlubší z hlubokých nástrojů, velký, basový buben. Dále triangl, jeden z nejvýše laděných instrumentů. Obvykle hraje samostatné noty. Nebo umí zvuk setrvalý, když kmitám
želízkem mezi jeho stranami. Jako perkusionisté hrajeme také na takzvaně laděné nástroje,
jakými jsou třeba tyto krotály, které patří do rodiny
klávesových nástrojů. Jsou rozloženy jako klávesy na klavíru, to znamená bílé tady dole
a černé tady nahoře. Běžně se na ně hraje různými typy paliček. Nyní tu máme něco ještě zábavnějšího. V orchestru občas přijde v partituře
taková věc, jako například použít na paličce
takzvaný Superball, který se používá takto: Když zrovna neděláme
takové neobvyklé zvuky, vytváříme nejčastěji rytmus
určitého druhu za pomoci široké palety
nejrůznějších bubnů. Malý bubínek je z nich nejtypičtější. Tyto další bubny jsou
latinsko-americkou odrůdou, jsou to bonga a TomTomy. A pak hrajeme na nástroje, které znají všude na světě, jako je tato tamburina. Mnohé rozličné kultury mají svou verzi této tamburiny. A je řada způsobů hry na tento nástroj pomocí rukou. A můžeme hrát rychle
za pomoci různých částí těla. Můžeme s ní třást
a udělat dlouhý zvuk, který nazýváme rollo. A co by byla bicí sekce bez pořádných činelů? Nyní si všichni zacpěte uši. Ha, oklamal jsem tě. Bicí nástroje mohou hrát
hlasitě i jemně. Ale samozřejmě my všichni
milujeme to první. A konečně, častokrát se po nás chce, abychom hráli na nástroje melodické,
abychom také zahráli nějakou melodii,
jako ostatní nástroje. A v části jedné skladby, kterou jsme nahráli,
je to "Dafnis", je velmi, velmi exponované sólo zvonkohry. To je ona. Bicí nástroje, ostatně jako cokoliv, jsou hlavně naučené dovednosti. A v podstatě se učíte specifické pohyby potřebné k produkci určitých zvuků. Chce to spoustu praxe, která
je opravdu klíčem, hodně vám dá neustálé
opakování oněch pohybů, až se je prostě naučíte. A tak rozvíjíte různé techniky. Typická technika hraní na nástroje typu malého bubínku je pomocí dvou paliček, každá v jedné ruce. Pohyb je velmi jednoduchý,
pokud je to jen paličkou nahoru a dolů, a pokud hrajete sami a určujete si, kdy uhodíte. Je však řada dalších technických možností, kdy třeba jednou paličkou hrajete
více not za sebou. Když to například znásobíte,
říkáme tomu virbl. A to je zase jiný zvuk. Je to asi tak, jako když byste
se chtěli stát sprinterem. Nesprintovali byste asi hned
od začátku, ale nejdřív byste se učili
běhat pomalu a cítit se pohodlně a... ...a teprve postupně zvyšovali tempo. A stejné je to i s technikou naší hry. Hra na činely se může
zase trochu lišit v tom smyslu, že když hrajete na činely, které se nazývají párové, máte tedy v každé ruce jeden. A ten pohyb rukama k sobě si potřebujete připravit tak, aby se činely
navzájem zasáhly přesně tak, jak chcete, ve správný čas a ve správné dynamice. A... doufáte,
že to vytvoří zároveň ten zvuk,
který si také představujete. To můžete měnit mírně podle toho, jak se činely potkávají. Ještě jinak: Čím se potkávají
spíš vertikálně, tím z nich dostáváte
více jasnějšího zvuku, a čím se potkávají
spíše horizontálně, mají víc hloubek. A je to vlastně druh
zvukového spektra, který nástroj obsahuje,
a vy se ho pokoušíte vyvolat. Typicky, co se stává, když hrajeme na nástroje,
které nazýváme melodické, což jsou: vibrafon, xylofon, zvonkohra, marimba, chimesy... U těchto nástrojů, jejich zvuk do značné míry
ovlivňuje typ paliček, se kterými se rozhodnete hrát. Není to tedy jediný způsob,
kterým se mění, ale je nejjednodušší
a nejefektivnější. Když máte paličku, jejíž materiál je velmi tvrdý a hrubý, dostanete pochopitelně
úplně jiný druh úderu, než paličkou, která
je měkká a jemná. Máme na výběr celou škálu
druhů paliček. Někdy si myslíme,
že je tahle nebo tamta palička dobrá, a pošleme kolegy, aby si šli
poslechnout do sálu. A oni se vrátí zpět a říkají: "Ne, není to slyšet." "Nemá to úhoz." "Ztrácí se to v... ...v té velké mase orchestru okolo." "Tvůj nástroj se neprosadí skrz to." A přitom je to zrovna nutné. Takže, to je ten druh zpětné vazby,
kterou potřebujeme, abychom pochopili pro příště,
jakou paličku zvolit. Melodické nástroje mají rozmístění
kamenů přesně jako klavír. Bílé klávesy, černé klávesy. Každý, kdo někdy hrál na klavír, zvládne hrát i na melodický bicí nástroj. Já jsem měl štěstí, že mě rodiče na klavír nechali učit. Chodil jsem pět let na klavír,
jako dítě. To bylo velmi, velmi užitečné pro můj pozdější přechod. Moje maminka s babičkou
měly zásluhu na tom, že mi ještě fandily, když jsem jim vytahoval hrnce a pánve
v kuchyni. Na kuchyňské podlaze, s dřevěnými lžícemi, tam se psaly moje začátky. Myslely si, jak je to legrační,
jak je to roztomilé. Samozřejmě jsem to miloval
a nevěděl, co vlastně dělám. Myslím, že tak v šesté třídě jsem se připojil do školní kapely. To mne vlastně postavilo na cestu opravdového prožívání hudby. Na vysoké škole jsem hrál
v obecním orchestru. Získal jsem zkušenost
snad se všemi druhy hudby a... ...chtěl jsem být hlavně opravdu dobrý hráč na bicí soupravu. Otočil jsem se a šel orchestrální cestou. A do orchestrální hudby jsem se zamiloval. A to je, proč jsem
celou svou bytostí bubeník. A bylo mi asi 16 let, kdy mi bylo nabídnuto se přidat
do obecního orchestru v Pensacole na Floridě. Měl jsem nějaké nahrávky
orchestrální tvorby, ale nikdy jsem nehrál v orchestru naživo. Vzpomínám si, jak jsem seděl na zkoušce,
mojí první zkoušce, a poslouchal ten úžasný zvuk těch smyčců, které mne obklopovaly.
To jsem nikdy neslyšel. Úplně jsem prošvihl své bicí zanášky, protože jsem nedával pozor. A tehdy jsem věděl, wow, to je něco opravdu, opravdu jedinečného a doufal jsem, že v tom udělám kariéru. Školní kapela nabízela široké spektrum nástrojů a výuku na ně. A já se učil soukromě u místního
učitele na bicí. Jak jsem ale postupoval, potřeboval jsem někoho
na vyšší učitelské úrovni. Zkusil jsem jezdit z Pensacoly
do floridského Tallahassee, což je asi tři a půl hodiny cesty, a o víkendech jsem bral hodiny u doktoranda
floridské university. Abych se zlepšoval, museli být
lepší i mí učitelé. Samozřejmě. A já je hledal. To je opravdu moc důležité, myslím pro rozvoj osobnosti, opravdu být aktivní, zvídavý a pídit se po nejlepších kantorech, jaké můžete mít. Protože někde jsou a jsou ochotní
vám podat pomocnou ruku.