Tuba: Rozhovor a ukázka s Chrisem Olkou

Toto je moje šestičtvrťová kontrabasová tuba. Je laděna od subkontra C. A na tento nástroj hraji, řekl bych 90% času v orchestru. Líbí se mi, protože je velká a protože je tak velká, dává vlastně vydatný, - pokud je potřeba - basový zvuk orchestru. Posiluje basovou sekci a všechny hlubší nástroje mnohem snadněji než menší nástroj, a přitom se i méně namáhám. Její zvuk není tak jasný, jako mají menší nástroje, zase je všesměrový, všudypřítomný, jako taková velká sametová mlha bych řekl. Tak, obecně je to jako levá ruka na klavíru, pokud si představíte orchestr jako klavír, je to levá ruka v hloubkách. Je vhodnější pro hraní ve středních a hlubokých polohách. Tak já vám teď na to něco zahraji. Tento nástroj používám v orchestru nejvíce času. Pak tu máme basovou tubu. Protože je laděna in F, o kvartu výš, je vhodnější pro výše notovaný sólový repertoár, a vyšší orchestrální repertoár. Takže.... Berlioz, Ravel, v odlehčenější, průzračnější orchestraci... například ... Berlioz, jeho Maďarský pochod. Tuby, jako je tato, mají lehčí, štíhlejší, jasnější a zpěvnější zvuk. Je to snadnější v technických pasážích. Tak můžu hrát ty samé noty jako na kontrabasové tubě, ale snáze se ovládá zejména ve vrchním rejstříku a pro menší, jasnější a štíhlejší orchestraci se zvukově hodí do ansámblu mnohem více. Je jasnější, konkrétnější, ale snáze splyne s ostatními v menším prostoru a orchestru, sem je vhodnější. Pak tu máme tenorovou tubu a tato, kterou můžete vidět nejčastěji v britských dechovkách, ale občas se objeví v repertoáru orchestru, když je předepsaná tenorová tuba, nebo když na to nestačí žádný z těchto nástrojů. Je totiž laděná o oktávu výš než tento... její větší bratr zde. Takhle to vypadá, když zahraji in B, a uslyšíte její menší, jasnější a štíhlejší zvuk. Pak tu máme cimbasso a to je laděné in F. Je psané ve stejném klíči jako bastuba zde za mnou, která je také laděná in F, ale uslyšíte, že má mnohem štíhlejší zvuk, než ostatní tuby, ale zase ne tak, jako tenorová tuba. Je to jakýsi hybrid a rozhodně má spíš trombónový zvuk, co může být i důsledkem toho, že má dopředu nasměrovaný menší roztrub. A opět se používá pro italskou operu. V zásadě všechno, co nátrubek dělá nátrubkem, je zacílení. Funguje jako... ... jako pohárek, ke kterému přiložíte své chvějící se rty, a to se přenáší sem do stopky, která je vetknutá do nástroje, který chcete použít, tak, třeba do tuby zde. Vezmete nátrubek, a jak do něj bzučíte, to se přenáší přes nástavec a přes ventily do těla nástroje a zvuk pak vychází ven zvonovým roztrubem. Všechno, co se děje, když hrajete na žesťový nástroj, je vlastně zesilování zvuku chvějících se rtů, a to přes nátrubek, tak, já to předvedu. Když chcete například "bzučet" tón C, nebo hrát C na tubu, a pokud to máte v uchu, a můžete to i zazpívat: Do, Do, tak pokud zpíváte, jakkoli, slyšíte ten tón ve své hlavě a to samé bzučíte svými rty. Teď: když to uděláte na otvoru pro nátrubek, zjistíte, že to nemá efekt. Takže teď tu máme nátrubek ve tvaru kotlíku, nebo trychtýřku, se stopkou.... ...a teď už máme s čím pracovat. Máme ohnisko bzučení které bude zesíleno uvnitř tuby. Takže... zatímco je hodně peněz ve výzkumu a vývoji nejrůznějších žesťových nástrojů, v zásadě jsou oslavovány, jak rád říkám, pořád ty stejné megafony, které používají roztleskávačky, aby zesílily svoje skandování. Když se podíváte, všechny nástroje v orchestru okolo mají... nějakého bratra, který za ně udělá lépe, co samy nezvládnou. Tam je řada houslí, tam je hrozen viol, máte tu sekci kontrabasů. Dokonce i v sekci dřevěných dechů máte pár hobojů, dvojici fagotů, dva klarinety, dvě flétny,... i více než tři, nebo čtyři. Trubky máte obvykle aspoň dvě, někdy tři, čtyři a víc, lesní rohy míváte čtyři, nebo pět včetně dubléra a i trombóny jsou tři, ale tuba je jen jedna. Obecně řečeno. Ale jsou i výjimky, i když zřídka, kdy můžete spatřit více než jednu tubu v orchestru. Protože je vaším úkolem vytvořit základ, tedy orchestru, je to basová role v dechové sekci, a když všechny nástroje hrají a vy nemáte žádného tubistu pomocníka, máte tendenci tíhnout k většímu nástroji, a to je, proč hraji na šestičtvrteční C kontrabasovou tubu. Mám tak trochu netradiční příběh toho, jak jsem přišel k hraní na tubu. Řekl bych, že spíš přišla tuba ke mně. Nebylo to něco, na co bych přišel sám. Než jsem začal hrát na tubu, jsem byl na střední škole a v posledních letech tam jsem hrál saxofon. A jako saxofonista jsem byl šťastný a spokojený. Hrál jsem na nástroj, který se všem líbil, a všichni věděli, že to miluji. A já jsem cítil, že mi to jde. Ale když jsem se dostal na střední škole do deváté třídy, náš kapelmajstr řekl: "Synku, ty jsi největší chlap v kapele a my nemáme nikoho na tubu a hráčů na saxofon je dost. Jestli chceš v kapele zůstat, musíš přejít na tubu. Nedám ti jinou možnost." Musíš hrát na tubu, pokud chceš zůstat v kapele... Dobře, i když jsem měl saxofon opravdu rád, kapelu jsem měl ještě raději než hraní na saxofon, tak jsem si pomyslel, že pokud je to opravdu jediná možnost, budu hrát na tubu a v zásadě, co udělal bylo, že mi prostě podal tubu a knihu metodiky a unavený, starý rezavý nátrubek a vlastně řekl: "O.K., jdi do zkušebny, příští dva týdny je soustředění kapely a nevycházej, dokud tohle nezahraješ." A tak já jsem každý den čtyři hodiny co bylo soustředění kapely a všichni seděli ve zkušebně a hráli slavné klasické kousky jako Rockin' Robin, Louis Louis, Wipe Out, na všech těchto písních jsem se chtěl zoufale podílet a já se místo toho učil, jak mačkat ventily a jak rozeznít svoje rty a číst Rubankovy Základy metody hraní na tubu, ale zvládl jsem to natolik, že jsem mohl vylézt ven a zahrát basovou linku v písních Louis Louis a Wipe Out a Rockin' Robin a zasloužil jsem si tím cestu zpět do kapely. Tak to byl můj první rok na střední škole a zbytek je, jak se říká, historie. Hrál jsem na tubu po celou střední školu. Můj poslední rok na střední jsem začal pracovat jako hudebník ve Worldu Walta Disneyho v Orlandu jako akustický hudebník hrající na tubu v různých uskupeních. V roce 1990 jsem absolvoval střední školu a začal jsem studovat na bakaláře a absolvoval jsem šest let nočních a několik denních kurzů a přitom jsem pracoval na plný úvazek u Walta Disneyho jako hudebník, začínal jsem každé ráno v 8:00, jakmile se park otevřel. Hráli jsme vždy 20ti, 30timinutová vystoupení každou hodinu, hodinu a půl, sedm vystoupení denně, někdy dvě, tři přehlídky, přijde na to. Nejčastěji jsem hrál jazz, pochody, populár, prostě zábava u Walta Disneye, jakou si asi umíte představit. Nebylo to moc pro orchestrálního chlapa. Neaspiroval jsem na orchestrálního tubistu, ale slyšel jsem nahrávku... NewYorské filharmonie, vedené Leonardem Bernsteinem s Mahlerovou Druhou symfonií. A i když to bylo nahráno na konci 80. let, bylo to s týmem, který nazývám týmem snů žesťové sekce všech dob, v orchestru ve Spojených státech, mezi nimiž byl i můj kantor a množství trombonistů z Newyorské filharmnonie a báječné trubky a horny. Každý člověk v téhle žesťové sekci byl prvotřídní. Slyšel jsem to a byl jsem ohromený. Úplně mne porazilo, jak krásná byla tato Mahlerova symfonie, která byla první, jakou jsem kdy slyšel. A pak ta kvalita hraní a ... umění v této nahrávce. Zmiňuji se o tom, protože to mělo na mne velký dopad. Jak jsem slyšel onu nahrávku, rozhodl jsem se tehdy a tam, že chci být orchestrálním hudebníkem. A šel jsem na konkurz do Julliard School na magisterské studium, abych se mohl učit u těchto džentlmenů a předtím se mi podařilo jet na letní festival, tedy předchozí léto, s předními žesťovými hráči z Newyorské filharmonie. A první trombonista, lišák Joe Alessi si mne postavil a řekl: "Poslouchej. Ty musíš opustit svou práci a musíš jít studovat k nám na Julliard a dostaneš pak práci v orchestru." A já si myslel, oukej, tohle říká všem, musí je zkoušet naverbovat. A on řekl: "Poslyš, já to neříkám kdekomu. Vlastně to neříkám nikomu, protože vím, jak je potom složité vyhrát konkurz do orchestru. Říkám to tobě, přijď k nám studovat, máš pro to všechny předpoklady. A ty konkurz do orchestru vyhraješ." Tak jsem do toho s důvěrou skočil. Dostal jsem se na Julliard a získal stipendium a pak i magisterský titul, končil jsem v roce 1998 a rovnou začal pracovat na doktorátu na Rutgerově univerzitě ten rok, a když se uvolnilo místo v Seattle Symphony, já se zúčastnil konkurzu a vyhrál jsem ho a od roku 1999 jsem tam. Úplně první koncert, který jsem hrál v orchestru byl s Julliard Orchestra, kde byl dirigentem Gerard Schwarz. Můj opravdu první koncert, který jsem hrál na Julliard School, a Gerry jako hudební ředitel. O tři roky později už jsem jako sólotubista v jeho orchestru. A nyní se dívám na Gerryho, který dává dohromady tento orchestr, newyorkský All-Star orchestr A mě se ptal, jestli bych mu hrál tubu. Jaké to bylo úžasné vzrušení! Ale navíc, jednou ze skladeb, které naplánoval, je první věta z Mahlerovy druhé symfonie. A nejméně čtyři hráči ze skupiny žesťů se podíleli na té slavné nahrávce pro Deutsche Grammophon, kterou pořídil Bernstein s Newyorskou filharmonií. Nejméně čtyři z těchto dechařů, kteří tvořili tenkrát tu nahrávku, tady byli v tomto orchestru a já jsem hrál s nimi. Dva z nich byli v trombónové skupině na té skvělé nahrávce. Joe Alessi, který hrál první trombón v Mahlerovi, a David Finlayson, který hrál třetí trombón na té nahrávce, tu byli i teď a nahrávali v minulém týdnu a stejně tak dva hornisté z těch, kdo se podíleli na nahrávce v 80. letech byli tady v tomto All-Star orchestru. Pro mne to byl opravdu obrovský zážitek. Zde hraji to dílo, které bylo klíčové v mém rozhodnutí být orchestrálním hudebníkem a žesťařem, a já se vracím k tomu repertoáru s dirigentem, ke kterému cítím velmi silný skvělý vztah, a s mými učiteli, se kterými jsem mohl vytvořit tento snímek.