Trubka: Rozhovor a ukázka s prvním hráčem Davidem Bilgerem

Trubka je vlastně starodávný nástroj a její cesta k dnešku je tisíc let stará. Hráči na trubku tenkrát samozřejmě neexistovali. Byli pouze... lidé a ti hledali způsob, jak dávat ostatním signály na velké vzdálenosti. Tak experimentovali s přikládáním rtů k mořským lasturám a zkoušeli fouknout, jestli se to rozezní, asi takhle... A jestli, kdyby do velké mušle udělali díru, jestli by se to rozezvučelo na velkou vzdálenost. A byli to tenkrát Egypťané, kteří přišli na to, jak pracovat s kovem, a že je to nejen zvučné, ale i to pěkně vypadá, taková rovná lesklá trubka. A tak, vzali ten kov a vymysleli i takové "opěrátko" pro rty, kterému dnes říkáme nátrubek. A když pokročily technologie, řekli jsme si: "aha, to by ta trubka mohla být i k něčemu víc." Tak se vyvinul i systém ventilů. A ty ventily umožňují střídat tóny. A jak to funguje? Když zatlačíte na první píst, vzduch bude procházet skrz delší kus potrubí, takže se zvuk sníží. A takhle vypadá "cuk" pro první ventil. Třetí "cuk" je, jak vidíte o dost delší, což mění výšku tónu ještě více, a za pomoci různých kombinací můžeme zahrát celou chromatiku. Můžeme díky tomu zahrát všechny tóny ze stupnice. Při užití ventilů však nástroj udělá jen tohle. My můžeme určitou část not zahrát pouze za pomoci měnění napětí našich rtů na nástroji, a tomu se říká alikvotní tóny. Můžeme přecházet do různých škál i bez použití ventilů. Můžu zahrát několik not. Když zapojím do hry i prsty a použiji písty, docílím celé chromatické škály. Důvodem, proč musíme mít ventily, je skutečnost, že tyto alikvotní tóny jsou na nástroji daleko od sebe. Je to jednoduše fyzika. Nástroj rezonuje tak, že se dají zahrát jen ty základní tóny. A možná jste si všimli, že čím výše hrajeme, tím blíže jsou si tyto alikvotní tóny. Ale ve spodním rejstříku je nejblíž až pátý tón stupnice, což je důvod, proč musíme mít kombinaci tří ventilů, abychom dokázali zahrát všechny tóny mezi těmito alikvoty. Nejhlubší tón na trubce, který je tím základním, je c1. A když postupně stisknu všechny písty,... ...dostanu se ještě hloub, na malé Fis, které je náš nejhlubší alikvot, se všemi kombinacemi ventilů. V podstatě, kdybychom přidali další trubičky, bude pokračovat stejná harmonická řada zase ještě o něco hlouběji. Tedy bez ventilů... s jedním ventilem... s mírně delším, druhým ventilem... Trubka je transponovaným nástrojem. V orchestru hrajeme nejčastěji na nástroje "in C", ale naše party jsou notované různě. Čajkovského 4. symfonie je "in F", Schumannova symfonie je "in Es" a "in F". Beethovenova 5. je "in C" a tohle usnadňuje čtení. Některé party jsou "in B". Symfonie "Novosvětská" je "in E a C". Tak vlastně transponujeme na pohled. Téměř všechny skladby, co hrajeme, musíme pročíst a ujasnit si, o.k., tohle je psané "in E" a já mám trubku "in C", to znamená, že to musím hrát o velkou tercii výš. A když tohle víte, je nutné se s tím vypořádat. Je to součást techniky tohoto nástroje. Musíte se jen naučit, jak se to dělá, a stane se to samozřejmostí. Pravda je, že předtím, když nebyly na nástroji ventily, trumpetisté mohli pouze měnit celé nástroje. Za Beethovenových časů se vkládaly extra trubičky mezi nátrubek a tělo nástroje, aby se mohlo měnit ladění. Nyní používáme ventily a cuky, ale dříve se musely měnit kusy, kterým říkáme "ohyby". Tím se dalo hrát v různých klíčích. Ale jen alikvotní tóny v různých klíčích. Ale notace, kterou používáme dodnes, vývojem neprošla a patří k tradici tohoto nástroje. Takže dost transponujeme, ale většinou jen hrajeme z různých klíčů, ale na trumpety, na které lidé nejčastěji začínají. Nejvíce studentů, já myslím že všichni, začnou na nástroj laděný in B. A pak se učí číst noty, které jsou už v transpozici a ve správném ladění. Ale perfektní ladění na trubce je oříšek, protože nejenže něco jiného vidíte, než slyšíte, ale musíte pamatovat, na který typ nástroje hrajete kvůli různým klíčům. Momentálně vlastním trubky in B a in C, D trubku, Es, F, vysokou in G, vysokou A a B piccolo. Tak mám nejrůzněji laděné instrumenty. Každý má jiný zvuk a používá se na různý repertoár. 90% času, nebo možná i 95% času hraji na tento instrument, laděný in C. Lidé se mě ptali, a těžko se to vysvětluje, proč není lesklý. Je matný. Je to ze surové mosazi. Je to přirozená úprava nástroje. Hodně hráčů má nástroje, které jsou postříbřené, nebo pozlacené. Nebo jsou lakované, nebo stříkané, s povrchovou úpravou, která zamezuje barevným proměnám. Pravdou je, že hraji na nástroj, který není zrovna krasavec. Je to spojené s tím, že to je ještě prototyp, vyrobený přímo pro mne jedním výrobcem. Fakticky jsme na designu pracovali více než rok a nyní nástroj prodávají v lesklé verzi, ale já ho mám moc rád takhle, a i když mi bylo nabízeno, abych ho poslal ještě k pokovení, neudělal bych to, protože i to může poněkud změnit zvuk nástroje. Už ...u toho zůstanu. I když mám od něj na konci dne ruce celé zelené. Ale myslím, že má velký charakter. Jako spousta muzikantů, i já pocházím z rodiny, kde hudba byla vším. Ani jeden z mých rodičů nebyl profesionální hudebník, i když hudbu studovali, když byli mladší. A když jsem byl ve druhé třídě, tak rodiče koupili klavír. A řekli mi: "Budeš se na to učit." A já na to řekl: "To tedy nevím. Ale můžu to aspoň zkusit." A měl jsem štěstí, že se mě ujal skvělý kantor, který mě naučil, jak správně vnímat hudbu a mít z toho radost. A pak ve čtvrté třídě, o dva roky později, na základní škole jsme dostali možnost vybrat si dechový nástroj. A každého zvlášť přivedli do místnosti, kde ležely nejrůznější dechové nástroje. Tam, kde jsem vyrůstal, nebyl orchestr. Byla to pouze země dechovek na Středozápadě. A tam byly jen trubky a trombony, lesní rohy, dřevěné dechové nástroje jako klarinety, saxofony, bicí, znáte to. A já nevěděl přesně, co mě táhlo k trumpetě. Myslím, že to mohl způsobit i fakt, že ten trumpetový futrál uvnitř byl vážně cool. Byl z purpurového mačkaného plyše a ta lesklá trumpeta se tam tak vyjímala! Buď jak buď, řekl jsem: "Myslím, že tohle zkusím." A moji rodiče jednu pronajali v místním hudebním obchodě a to prostě z důvodu, kdyby se to neujalo. A já jsem si trochu zahrál a zdálo se mi, že bych se na to hodil. Tak jsem pokračoval na dva nástroje. Hrál jsem na klavír a pak na trumpetu. A trubka se mi zdála čím dál lepší a dělal jsem větší pokroky než v klavíru. Na klavíru jsem měl dobrou pravou ruku, ale ta levá zaostávala. A to jsem hrál hodně. Vždyť dokonce ještě při vysoké škole jsem chodil na hodiny klavíru. Ale upřímně, prostě jsem nebyl dobrý dost. A můžu myslím říct, že už jsem slyšel i hráče, kteří ovládali svůj nástroj s větší bravurou. Uměli hrát srdcem. Asi tak "Oh, chci, aby to znělo jako to, nebo to". A uměli to vložit do toho klavíru, ale pro mne to bylo příliš přes mechaniku. Trubka pro mne byla jako zpěv, a dala mi, co jsem jako muzikant chtěl. Moji rodiče vtipkovali o tom, že jsem se v trubce úžasně vypracoval, protože mne na to nikdo neučil. Myslím, že od začátku jsem měl pocit, wow, že si něco můžu splnit. Cítil jsem, že budu lepší. Že se naučím nový song. Mohl jsem se učit hrát rychleji, výš, hlasitěji, když bych měl čas se tomu nástroji věnovat. Ale byl jsem taky normální kluk. Rád jsem hrál baseball s dětmi ze sousedství, jezdil na kole a dělal všechny pitominy. Nebylo to tak, že bych celý den cvičil a to je myslím jedna z předností hry na trubku, že na rozdíl od houslí, kde je můžete a vlastně se očekává, že budete cvičit milion hodin denně, na trubku, kvůli námaze rtů, musí stačit dvě, tři hodiny denně, a to i na profesionála je dost. Hraní na trubku, to je hodně o lásce. Je to podobně, jako byste... orchestr - jak říkám - prostě řídili jako autobus. Můžete být... ...být dominantním hlasem, a v tom samém čase a díle máte šanci hrát něco hodně ... zpěvného a lyrického a můžete se více ... spojovat s jinými nástroji. Ale trubka má vždy vedoucí roli a tohle já mám rád.