Trombon: Rozhovor a ukázka s prvním hráčem Josephem Alessim

Toto je tenorový trombon. A máme také bastrombon a altový trombon a trombon sopránový a kontrabasový. Máme tu spoustu různých velikostí. Doba vývoje trombonu sahá až do doby baroka. A tehdy měl vtipný název, sackbut. Trombon je samozřejmě mnoho lidmi spojován s jazzem, protože to je jeho přirozené prostředí. Ale pak je tu celý svět klasického pozounu. Obvykle jsou v orchestru tři trombony, dva tenorové a jeden basový. Ale pak je tu svět žesťových souborů, koncertních uskupení a dechovek. A pak třeba pro šílené trombonisty třeba sbor trombonistů a trombonový kvartet a to je hodně bláznivé. Pokud jste nikdy neslyšeli osm nebo 12 pozounů dohromady, je to neuvěřitelný zvuk. Hráči na žesťové nástroje a zpěváci mají jedno společné. A tím je, že žesťaři tvoří tón za pomoci chvění jedné části těla, a tou jsou rty. A zpěvák dělá to samé se svými hlasivkami. Není to tak daleko od sebe. A není to daleko ani od mozku. Vlastně je to hned vedle. A žádné další nástroje nemají toto spojení. Všichni žesťoví hráči si musí zvuk nejprve umět představit, jeho výšku a intenzitu v hlavě, a pak ji převést sem, pak to převést na nátrubek, a pak to poslat jako zprávu dovnitř nástroje. A když takový hráč nemá cit pro ladění... Já to učím své studenty, že musí sledovat své tělo, aby to uměli převést sem, a pak do nástroje, a ten pak udělá, co po něm požadujete. Jak získat velký tón je ukryto zde. To je centrum tónu a zvuku a to musíte otevřít, než začnete hrát. Já častokrát začínám svůj den v autě, kde mám svůj nátrubek. A cesta mi trvá asi 45 minut. A bez toho, že bych zapnul rádio, nebo cokoli, začnu už tam hrát, nebo prostě bzučet něco do nátrubku. A ve své mysli se snažím jaksi vyladit. "Dobře, bzučím na F. A teď na C." A tak dále. Jen na nátrubek. Když přijedu do práce - pokud jsem ladil správně - když zvednu pozoun, bingo. To je přesně to naladění, protože jsem celou dobu bzučel. Tohle je tón B. Asi tak. A já vím, že poslední tón bylo B. Tak... celý svět žesťové hry, a já myslím doslova jejím jádrem, je pro opravdu dobré hráče mít dobře srovnané celé "hřiště", ještě předtím, než začnou hrát. Tímto způsobem, kdy zpíváte ve své mysli, se mnohem snadněji vše přenese do nástroje. Já posílám zprávy z mozku do svých rtů, a do svalů v mém obličeji, a ty rozhodnou, co se bude dít. Nástroj je v některých ohledech jen určitým pomocníkem. Pomáhá, umožňuje, aby se to povedlo. Jedním z klíčů k úspěchu klasického hráče na trombon je maximální kontrola toho, jak pohybujete snižcem. Tohle je ten klíč... Na klasickém trombonu je nutná naprostá kontrola snižce, tak, aby se neozvalo žádné glissando. Takže, když hraji stupnici... ... musím velmi obezřetně zacházet se snižcem. A tak to vypadá, když hrajete stupnici neopatrně. A tak dál. S mnoha glissandy, co jsem dělal. Takže glissando... Vypadá také takhle. Když byste hráli, řekněme, třetí Mahlerovu symfonii a použili jste tu samou techniku, vypadalo by to asi takhle. O.K.? Takhle by to opravdu nefungovalo... Můj otec byl trumpetista a hrál zde, v New Yorku v Metropolitní opeře. A moje matka zde také zpívala. Pak se spolu přesunuli do Kalifornie. Sledoval jsem, jak se můj otec s trubkou mazlí. Jako kluka mne to přitahovalo a možná jsem ho i prosil, aby mne na trubku začal učit hrát, a on to udělal. Začal jsem na cornet. A pár let jsem to dělal. Ale vždycky jsem měl potíže s vysokým rejstříkem. Na trubce. Jednou otec přišel a řekl: "Proč to prostě nezkusíš na trombon?" Neochotně jsem to zkusil a zjistil jsem, že mám na trombonu fantastický vysoký rejstřík, už v tak raném věku. A tak se ukázalo, jak moc rozuměl žesťům. Jeho otec byl trumpetista. Můj dědeček. Ale myslím, že tohle pro každého neplatí. Ale v mém případě, už jen velikost nátrubku lépe padla k mojí tváři. Tak tohle způsobilo, proč jsem skončil u pozounu. A já opravdu nevím, co jsem chtěl dělat s trombonem. Nebylo to pro mne něco tolik ... zajímavého. Dokud jsem nezačal poslouchat J. J. Johnsona, a také Chicago Symphony Low Brass. Přišel s nahrávkami. Edukačními nahrávkami, kde hráli výňatky z orchestrálních děl, jako soubor. A pak jsem slyšel sekci trombónů ve čtyřhlasé harmonii, s tubou. A to se mi moc zalíbilo. Začal jsem shánět nahrávky a poslouchat všechny druhy repertoáru. Učitelé v San Franciscu v té době byli fantastičtí. Všichni hráli v San Francisco Symphony. Mnohokrát je to o tom, u koho studujete. Myslím, že v tom jsem měl štěstí. Na naší střední škole byl skvělý jazz band, a výborné celé hudební oddělení. A šel jsem na konkurz do ... Monterey Jazz Festival měl kapelu, školní kapelu, kterou dali dohromady. Tam jsem byl dva roky a spolupracoval jsem například s bratry Heathovými a Billem Evansem a všemi těmi skvělými jazzmany. Tak jsem se do toho dostával víc a víc. A tam byla... soutěž sponzorovaná firmou Pepsi-Cola v San Franciscu. Byly čtyři divize. Žestě, dřevěné nástroje, klavír a smyčce. A tak jsem vstoupil do této soutěže a vyhrál jsem. A ta cena, prošel jsem přes velkou konkurenci, byla příležitost zahrát si sólově se San Francisco Symphony. A 500 dolarů k tomu bylo dost dobré tehdy. A také dvoutýdenní turné po Evropě, všechny výdaje placené. A klavírní část ten rok vyhrál Jeff Kahane. Každý se musí podporovat. A myslím, že když máte tu podporu a dostaví se úspěch, že vás to nakopne a chce se vám víc cvičit a chcete víc studovat, a to vám dodá sebevědomí.