If you're seeing this message, it means we're having trouble loading external resources on our website.

Pokud používáš webový filtr, ujisti se, že domény: *.kastatic.org and *.kasandbox.org jsou vyloučeny z filtrování.

Hlavní obsah
Aktuální čas:0:00Celková doba trvání:23:47

Lesní roh: Rozhovor a ukázka s prvním hráčem Johnem Cerminarem

Transkript

Kdybych vám měl něco málo říct o lesním rohu, bude to velmi zajímavé, neboť roh ... je tu od nepaměti. Přesněji, nemáme o něm první zmínky. Účelem nebyla ani tak hudba, jako na sebe upozornit někoho, kdo také mohl mít roh a mohl se hlásit. Později to byly lovecké rohy, například když jste ulovili lišku, chtěli jste všem oznámit, že ji máte, tak jste zatroubili ... něco vzrušeného. A takhle troubí pošťák, abyste poznali, že přišla zásilka. "Horna", na kterou jsem tu hrál prve, je typický orchestrální nástroj. Je to normální lesní roh, který najdete v orchestrech. Je to pořád ta stejná myšlenka. Představte si pouze, že tyto trubičky tady ještě nejsou, jsme ještě ve starých časech. Abyste mohli zahrát stupnici, základní stupnici horny, musíte sem vložit svou ruku, a dostanete určitý zvuk a ladění. Podívejte. Ale pak přišli klempíři. A bylo to přibližně ve stejnou dobu, kdy se lidem zalíbil ten milý zvuk, který roh získal. Mám zde komplikovanější nástroj. Na tento nástroj jsem hrál mnoho let v orchestrech. Je to trojitá horna. Vidíte, že je celkem složitá a krásná. To, co se lidem zalíbilo, byl ovšem zvuk, který dostanete z horny a eleganci hry. Byl to ten temný, strašidelný zvuk, který horna vydává a který se stal tak oblíbeným v orchestru. Lesní roh, na který hraji nejdéle a který jste mohli vidět... ... je mnohem lehčí, je určen pro sólisty. Je to sólový nástroj a je tak lehký, jak to jen jde. Ale je to stále ten lesní roh. My nemůžeme hrát tak vysoko ... jako trubky, nebo tak hluboko jako trombóny, nebo tak rychle jako flétny. Je to stále v tom středním registru, ten krásný zvuk, který se lidem u horny líbí. Hluboká poloha, o.k., vysoká, fajn, ale co nazýváme zlatou kasičkou, ten střední rejstřík, to je stále to, čeho se lidé nemohou nabažit, něco úžasného, něco takového, co není možné vyloudit na žádném jiném nástroji. Lesní roh je známý slon v porcelánu uvnitř orchestru. Každý, kdo chodí na koncert, se už obává, co se zase stane v hornách. U houslí, když houslista sáhne vedle, je to jen pšouk, kterého si nikdo ani nevšimne, ale lesní roh, takový kiks v horně, to je jako když někdo upustí tác s večeří. Může vám úplně zkazit dojem z koncertu. Stejně jako na to neradi myslíme, tak hrajeme na hornu, jak nejlíp umíme, a hledáme způsob, jak hrát krásně a spolehlivě, to je to, co hledáme... v nátrubcích, v ozvučnících, těle nástroje, i takzvaném "esu". Všechny tyto věci hrají roli v tom, aby byl lesní roh trochu spolehlivější. Asi jste si všimli nátrubku, který jsem vybral. Je těžký. Je speciální. Jeho váha je také zohledněna vzhledem k ozvučníku, který vidíte. Já mám podél okraje tady trochu kovu navíc. Tento věnec zde také pomáhá v principu rozložit váhu a zvýšit přesnost lesního rohu. Je pravda, že můžete ztratit něco ze síly zvuku, nepatrně, ale získáte něco jistoty ve hře. Co tím chci říct? Zkouším hrát na hornu... ... ne bez vady, ale spolehlivě. To je to, o co se pokoušíme. Každý hornista pronásleduje svou vůli hledat takový nátrubek, který by pro něj byl nejlepší. "Kde je? Vím, že to najdu." "Vím, že najdu nátrubek, který bude ten dokonalý. " Tohle je pouze nepatrný zlomek množství nátrubků, na které jsem kdy hrál. Některé z nich jsou "slavné". Například tento patřil mému učiteli, Jamesi Chambersovi. Také jsem hrál na jeho nástroj dlouhou dobu. Obestírají ho zajímavá tajemství. Tento byl jeho učitele, Antona Hornera. Je to fascinující z mnoha důvodů. Tyto jsou svými vlastnostmi orchestrální, mají specifický zvuk a artikulaci. Tento nátrubek byl sestaven tak, aby byl podobný tomu, na který hrál Dennis Brain. Dennis Brain byl slavným duchovním otcem všech hornistů, proto jsem byl vždy velmi nervózní, když jsem na jeho nátrubek měl hrát. Ale nebylo to nic pro mne, byli jsme každý úplně jiný. Začal jsem trochu divočit s hloubkou a hmotností. Tady v Seattlu jsem našel výrobce, jen kousek za hranicemi, v Portlandu, Oregonu, jménem Marcinkiewicz. Vyrobil mi nátrubek o přesné váze a rozložení hmotnosti. Můžete tu vidět všechny experimentální modely. Nakonec jsem našel ten, který jsem chtěl a byl správný. Může se vám to zdát jako malichernost, ale při hře na hornu hraje roli každá maličkost. "Kotlík" a i okraj! Tyto nátrubky mají okraje šroubovací a výměnné, můžete si zkusit najít ten správný okraj. Ale nakonec dojdete ke stejnému závěru jako všichni moji učitelé, že totiž tím, že si sami odporujete, jdete vlastně proti sami sobě. Vezmete nejlépe takový nátrubek, který vám pomůže s tím, co vám dělá starosti, a přitom se nemusíte obávat, že o něco málo přijdete tady, nebo tamhle, protože tam zrovna máte dostatek. Oba moji rodiče byli muzikanti. Můj otec byl klarinetista, má matka byla trumpetistka, ale také oba vykonávali funkci ředitele kapely. Tehdy ředitelé kapel šli tam, kde pro ně byla práce, a řada jich zakotvila v malých městech Texasu. Když mi bylo asi 10 let, můj otec domů koupil dva nástroje: koupil domů lesní roh a koupil hoboj. Mojí sestře se zalíbil hoboj a mně zase okamžitě uhranula horna, takže jsem začal hrát na hornu. Hrál jsem ve školní dechovce asi od těch 10 let až do osmnácti. Orchestry u nás nebyly, jedině... v Dallasu, kam jsem se dostal a tam jich bylo několik. Ale v Navasotě, v Texasu a v Orange, tam byly dechovky. Miloval jsem to... ...tu "um pa pa" muziku pro lesní roh. Nebylo to nic těžkého, přesto to bylo pro mne vzrušující. Hrát v dechovce a při tom chodit... Prostě taková oddechovka, nic vážného! Jednou večer na fotbalovém zápase, když můj otec dirigoval dechovku - - byla to středoškolská dechovka - já jsem seděl na tribuně a viděl tátu, jak ji řídí. Vypadal trochu jako Toscanini. Řídil to s takovou vervou. A dechovka hrála něco krásného, Sousu, něco hodně burcujícího. Úplně mne mrazilo, jak se mi to líbilo. Cítil jsem, že tehdy najednou, i když nevím proč, že chci být muzikant. V prváku, nebo možná ve druháku na střední škole, k nám přijela porota z univerzity... Julliard. Nevím, jestli se to ještě dělá, ale porota přicestovala do Dallasu. Jean Morel tam byl, a další lidé, kteří rozhodovali o tom, kdo získá stipendium na Julliard. Můj učitel Alfred Resh, skvělý hráč na barokní hornu a moji rodiče, postrčili mne na pódium a řekli: "Hraj pro ně!" Zahrál jsem kousek Mozarta, něco zahrál z listu a oni mi dali plné stipendium Julliardu, už v mém druháku na střední škole. "Nemusím si už dělat starosti", myslel jsem si. A tak jsem školou jen taktak procházel, a mezitím jsem cvičil na hornu, co to šlo, každý den. Můj plán byl dostat se na Julliard a povedlo se mi to. Moji rodiče mne posadili do letadla a já letěl do New Yorku sám, a to vám byla obrovská změna. Julliard se jen hemžil lidmi, kteří přesně věděli, co mají dělat, a já se to snažil také zvládnout co nejrychleji, jak udělat tohle a jak tamto, abych byl dobrý. Ještě jsem studoval na Julliardu a už mi bylo nabízeno místo prvního hornisty v Dallas Symphony, prvního hornisty v American Symphony a různá místa na první hornu na západním pobřeží, myslím že i Seiji (Ozawa) si mne žádal do San Francisca. Ale pointa je, že jsem byl ve škole a ptal jsem se svého kantora, mého mentora, Arnolda Fische, pozdějšího skvělého přítele a ptal jsem se ho: "Co mi doporučujete?" "Měl bych něco z toho vzít?" A tehdy mi řekl: "Johne, zůstaň ve škole. Dokonči studia. Něco lepšího přijde časem." Dneska by nikdo taková místa neodmítl. První horna ve kterémkoli z těchto orchestrů by byla považována za terno. Ale já jsem řekl: "Ne, děkuji mnohokrát." A v posledním roce studia... bylo to v Newyorské filharmonii, Newyorská filharmonie, Leonard Bernstein, a chtěli mě. A já se zeptal znovu pana Fische: "Mám zůstat ve škole, nebo jít?" A on řekl: "Ne, už je čas jít." "Tentokrát bys měl jít." Opustil jsem školu tedy předčasně a šel rovnou do Newyorské filharmonie jako zástupce prvního hornisty. Bylo to skvělé, protože... Leonard Bernstein právě odstoupil a stal se čestným dirigentem. Vídali jsme ho stále stejně jako dříve, jen už nebyl hudebním ředitelem. Pierre Boulez přišel jako hudební ředitel a mezi těmito byl ještě krátce Dr. Szell. George Szell. Newyorská filharmonie byl začátek. Hrál jsem na místě zástupce první horny, což byl skvělý post. Nebyl bych připravený hrát 1. hornu přímo. Pěkně postupně jsem dostával příležitosti v průběhu dalších let. Byl jsem nejprve jako druhý první hornista, a až potom první "sólohornista", a bylo to pro mne vzrušující sedávat na stejné židli, jako sedával můj učitel. Po deseti letech s Newyorskou filharmonií jsem poznal snad už všechno. Bernsteina, Bouleze, Szella jako ředitele a stovky dalších skvělých dirigentů. Ale další, kdo přišel, byl Zubin Mehta. Hrál jsem de facto celý rok se Zubinem, ale v mezičase jsem byl lanařen do Los angeleské filharmonie. Carlo Maria Giulini. Giulini to byl, kdo přišel a dirigoval filharmonii. Hrál jsem spoustu skvělých věcí právě pod ním. Hodně Verdiho, hodně Brucknera, hodně Mahlera. Miloval mě a já sice nevěděl, kolik let budu ještě se Zubinovými filharmoniky, ale cítil jsem, že jsou na cestě velké změny, a věděl jsem, že jít za Giulinim by bylo... Měl jsem pocit, že to je to, co bych měl dělat. Potajmu jsem snil o tom být sólistou. Dokonce když jsem byl v Los Angeles, natočil jsem pár sólových CD. Získal jsem manažera a otočil auto zpět do New Yorku. Učil jsem na Julliardu a můj manažer... zařídil koncerty pro mne tu a tam a mně se to líbilo. I když, život sólisty jsou buď hody, nebo hladomor. Mnoho sólistů vám řekne, že mám pravdu. Máte výborné sezóny, kdy máte spoustu práce a vyděláte spoustu peněz, a pak máte špatné sezóny. Mezitím jsem se oženil, bavilo mne být tím sólistou, ale můj manažer tušil, že potřebuji zařazení. A tím zařazením bylo hostování na první horně (v orchestru). Mohl bych na první hornu hostovat, kde by bylo potřeba a kde by první hráče zkoušeli získat pro svůj orchestr, kde to inzerovali a byla poptávka. Hrál jsem takhle tedy v Milwaukee, v Dallasu, v Houstnu. A všude se mne ptali: "Proč nezůstaneš?" Ne, nehodlal jsem zůstat. Hotovo. Žádný důvod. Přišel jsem, viděl, ale zůstat nechtěl. Byl jsem i v Japonsku, v Naganu, kam si mne zavolal Gerry, abych přijel a pomohl jim se zahájením sezóny, protože jejich první hornista onemocněl. Takže jsem to udělal. Letěl jsem tam a zahájil sezónu. A on se mne stále ptal: "Mohl bys zůstat trochu déle?" "Trochu déle..." Potom se chystali vybudovat novou koncertní síň. "Co kdybys zůstal i na tohle?" Moje odpověď by byla asi stejná, jako jinde. A dost možná, "Ne, chci se vrátit k sólové dráze". Ale... ...má žena, k mému velkému překvapení, otěhotněla a narodil se nám syn John. A pak se nám narodila dcera Rose. To je obrovská motivace zůstat a vytvořit domov. Nevěděl jsem vlastně, že budu mít takový život, pěkný domov, děti, ženu... Standardně skvělý život v B dur, ale tam to bylo a Gerry to všechno upekl, ani nevím jak! A já tam zůstal s ním daleko déle, než kdekoli jinde. Hrál jsem Leopoldovi Stokowskému v jeho rezidenci. Předvedl jsem mu Weberovo Concertino, což je tento bláznivě nehratelný kus. Hrál jsem kadenci pro něj a všechny okolo. Byl jsem takový nafoukaný na to, co všechno umím zahrát. A on mi řekl: "Zkus se podívat na Mozartovy koncerty, ty si zamiluješ mnohem víc. Je tam mnohem víc muziky." Prakticky to samé mi říkal Dr. Szell, i Leonard Bernstein, i Pierre Boulez i Gerard Schwartz i Giulini. Ti všichni říkali, že se blíží k hudbě, a to je to, co jsem udělal se svým životem. Zamiloval jsem si hudbu a ponořil se do ní. Je pravda, že je těžší, když se rozhodnete být profesionální hudebník. Myslím tím, když to máte napsané v pase a platí vám za to. Ale když to ustojíte, je to nádherný život. Je pravda, že já mám... Řeknu vám teď něco, co říkám všem svým studentům. Můžete být zcela pohlceni tou věcí. Může vás k sobě přitahovat takovou rychlostí a silou, že vám nedá chvíli pokoj. Mnoho lidí se mě ptá, proč jsem vzal malířský stojan a začal po letech zase malovat. Maloval jsem, abych se uchránil úplného sebezničení od nástroje. Malování bylo mou záchranou. Mít hobby nějakého druhu, hraní šachů to bylo jednu dobu, dnes je to malování. Doporučuji komukoli, kdo se chcete tomuto nástroji věnovat profesionálně, ujistěte se, že máte také koníček, který vám dá možnost odpočinku a klidu od hraní, protože by vás to mohlo úplně zavalit.