If you're seeing this message, it means we're having trouble loading external resources on our website.

Pokud používáš webový filtr, ujisti se, že domény: *.kastatic.org and *.kasandbox.org jsou vyloučeny z filtrování.

Hlavní obsah
Aktuální čas:0:00Celková doba trvání:5:20

Transkript

Co byste poradili vypravěčům? - Pamatuju si, že když jsem se rozhodl, že se chci věnovat náčrtkům scén, procházel jsem vždycky závěrečné titulky a hledal jména tvůrců. Někdy jsem si je našel na internetu a posílal jim otázky. Většinou jsou hrozně milí, což je překvapivé. Neměl jsem s tím snad žádnou špatnou zkušenost. Buď vám vůbec neodpoví, nebo vám budou chtít poradit. Ale podle mě musíte být hlavně vytrvalí, jít si za svým a nevzdávat to. A pořád se snažit posouvat dál a dál, ať už děláte cokoli. Musíte v jednom kuse kreslit, kreslit, kreslit. Jaká je moje nejlepší rada? Je skvělé zkoumat filmy, fotografie a jiné druhy umění, ale podle mě jde o to zkoumat život. Všude nosím skicák, dělám si náčrty, dělám si poznámky, někdy ani nemusíte kreslit, jde spíš o pozorování lidí, o pozorování momentů. - Pamatujte na všechno, co jste se naučili o tvarech, čárách, textuře. Zjistěte, jak fungují, a pak se na to snažte nemyslet. Uvolněte se a pusťte se do kreslení rychlých náčrtů. A nebojte se, že to dopadne špatně. Dostanete ze sebe první zárodky nápadů a třeba vás spontánně napadne něco, co se vám zalíbí. A pak – podle toho, co jste se naučili – začnete přemýšlet, jak tu myšlenku zarámovat. Třeba pomocí dynamického trojúhelníkového tvaru nebo čtverce jako blokového prvku nebo soustava linií, která navádí oko diváka k tomu, co jste objevili díky rychlému načrtávání. A můžete se k tomu vrátit a zachytit kouzlo toho, co jste si bezmyšlenkovitě načrtli hned na začátku. - Hrajte si se všemi těmi nástroji, o kterých se učíte, s linkami, tvary, barvami. Jde o to zkoušet, experimentovat, hrát si s nefunkčními kompozicemi, ale pak se z těch chyb poučit, uvědomit si, proč nefungují, proč nemají kýžený efekt. Musíte k sobě být shovívaví a dovolit si dělat chyby. To je asi nejlepší rada, kterou vám můžu dát. Když dostanu zadání, většinou se začíná společným čtením scénáře s režisérem a dalšími členy týmu většinou i scénáristou. Pročítáte to, děláte si poznámky, doptáváte se. Potom jdu vždycky zpátky do kanceláře a chvilku jen tak sedím, někdy se zavřenýma očima, a jenom si danou scénu vizualizuju. Prostě si rychle a nahrubo nakreslím drobné náčrty toho, jak scéna postupuje. Takže třeba jak uvidíme auto, nejdřív z dálky a pak zblízka. Takhle projedu celý scénář. Mám pak spoustu papírů pokreslených těmihle náčrty. Pod ně si píšu i texty postav. Pak se na to podívám a řeknu si: představoval jsem si to opravdu takhle? A když ne, prostě to škrtnu a snadno to předělám, protože je to tak rychlé a tak jednoduché a nestojí mě to moc úsilí ani času. Rychle se na to kouknu a všimnu si, kde jsou chyby, Někdy měním pořadí záběrů, takže třeba tenhle půjde sem a tenhle hodím sem na začátek. A než se vůbec dostanu k řádnému načrtávání scén, mám takovéhle základní schéma, na kterém pak můžu začít stavět celou scénu. Myslím, že na nástroje, o kterých vám tu dnes říkáme, je potřeba nahlížet právě jen jako na nástroje. Jsou to základní stavební kameny obrazového vyprávění, bez kterých se neobejdete, které musíte znát. Musíte se naučit, jak je používat, pořád dokola se v nich trénovat. Ale nesmíte nikdy zapomínat, že se snažíte především sdělit nějaký příběh. Takže při výběru tónování nebo perspektivy se vždy řiďte otázkou "Co chci sdělit?" To vám pomůže si uvědomit, které nástroje použít a jak je použít nejlépe. - Během stáže jsem byl hodně nesmělý. A jednou jsme museli představovat příběhy na tabuli. Přede všemi, před celou skupinou. A kdykoli jsem přišel na řadu, byl jsem tichý, jen jsem přeříkal dialog a nikomu jsem se za celou dobu nepodíval do očí. A vzpomínám si, že mi říkal: Miku, musíš se víc snažit. Co se děje? Proč do toho nedáš víc? A asi mi pomohl uvědomit si, že lidé vás nesledují příliš detailně, ale spíš tu práci. Před představením příběhu jsme se vždycky dobře naladili, šli jsme na chodbu, pustili jsme si hudbu, trochu jsme si zaskákali nebo něco. A pak jsme šli na to. A oni se nás ptali, kdo chce jít jako první? Já byl vzadu a zvedl jsem ruku. A on řekl: "Jo, Miku, pojď do toho!" Povzbudil mě, a to mi pomohlo i později v mé kariéře. Dodnes ty věci dělám, než se chystám představit příběh. To mi fakt hodně pomohlo. Takže díky, Bobby! (smích)