Poznáváme Kim White

Na kterých filmech jste pracovala? Jako kameramanka se specializací na světla jsem se podílela na filmech Příběh hraček 3, V hlavě a Auta 3. Co jste ráda dělala v dětství? Na druhém stupni a na střední škole mě hodně zajímalo umění. Neustále jsem kreslila. Kamarádi mě často žádali, abych jim něco nakreslila na přední stránky čtenářských deníků. Nejradši jsem v té době kreslila koně. O koních sem také ráda četla, třeba Krasavce Beauty nebo Černého hřebce. Dokonce jsem jednoho koně i měla, bydleli jsme na místě s obřími zahradami. Jeden ze sousedů mi dovolil koně ustájit u něj na zahradě. Proč máte ráda koně? Nevím, z jakých důvodů je mají rádi ostatní lidé, takže budu mluvit jen za sebe. Myslím, že těch důvodů je několik. Svým způsobem pro mě představovali svobodu. Mohla jsem jen tak nasednout na koně a jet kamkoli se mi zachtělo. Můj kůň byl můj kamarád, měli jsme hezký vztah. Taky mě měl moc rád. Když jsem přišla k pastvě a zahvízdala jsem na něj, on zaržál a přiklusal ke mně. Děvče v takovém věku… nemá moc možností dělat si co chce. Takže když jsem svému koni nasadila uzdu a mohla jsem jet kdekoli se mi zachtělo, byl to úžasný pocit. Možná, že to je jeden z důvodů, proč mají dívky rády koně. A byl krásný! Jsou to nádherná, mocná zvířata. Kdy jste si uvědomila, že se můžete živit uměním? Mezi mé nejranější vzpomínky patří i kreslení, kreslení jsem milovala od útlého dětství. Stejně tak jsem vždy zbožňovala umění. Můj táta byl velmi praktický člověk, takže mi říkal: „Umění se můžeš věnovat, ale hlavně by ses měla zaměřit na nějaký jiný obor, třeba na veterinářství, když máš tak ráda zvířata, koně. Nebo můžeš studovat podnikání a umění se věnovat jen okrajově.“ Ale jedna učitelka na střední mi říkala: „Kim, vždyť umění tě vážně baví, měla by ses mu věnovat.“ Máma měla hodně podobný názor. Táta mě do ničeho netlačil, jen se na to díval prakticky. Když jsem byla na střední, uvědomila jsem si… Chodila jsem na kurz, ve kterém jsme s veterinářem pitvali zvířata a tak dále. Došlo mi, že miluju zvířata, ale nechci pracovat s jejich vnitřnostmi, a že mě vážně baví umění a prostě to zkusím. Řekla jsem si, že se nebudu trápit tím, jak se uživím. Baví mě to, nějak to zvládnu. Bavilo mě i focení, tak jsem si řekla, že se můžu věnovat ilustracím nebo focení, prostě budu studovat a někam se dostanu. Je skvělé, že děti se mohou rozhodnout, čemu se budou věnovat. Když jsem totiž studovala na vysoké, má současná profese ještě neexistovala. Nemohla jsem si říct, že ze mě bude kameramanka se specializací na světla v počítačově animovaných filmech. Tehdy by to nikoho ani nenapadlo. Až dlouho po dokončení vysoké školy… tato profese vznikla. Jestli vás něco baví, bojujte za to, snažte se, a když se naskytne nějaká příležitost, využijte jí. Byla jsem flexibilní. Na vysoké škole jsem se začala zajímat o počítačovou animaci. Počítače mě moc nelákaly, ale animace mě bavila, zapsala jsem se na kurz a zjistila jsem, že mě počítačová animace skutečně baví. Celé to začalo uměním a jsem šťastná, že jsem se dostala až sem. Jak jste se dostala do Pixaru? Když jsem dokončila vysokou školu, začala jsem pracovat pro postprodukční studio. Asi půl roku jsem pracovala na volné noze. Pak mi zavolali ze společnosti Sierra On-Line, která vytváří hry. V telefonu mi řekli: „Dobrý den, hledáme někoho, kdo by dělal grafiku pro naše hry, nemohla byste přijet do Kalifornie?“ Tak jsem jim řekla, že ano. Byla jsem mladá a odvážná. Zjistila jsem si něco o adventurách a připadaly mi zajímavé, po příběhové stránce nabízely úžasné možnosti a uvědomila jsem si, že se toho můžu hodně naučit. Začala jsem tedy pracovat pro Sierra On-Line. Když jsem tam pracovala asi rok a půl, účastnila jsem se konference o počítačové grafice, SIGGRAPH. Konala se tam nějaká párty, myslím, že ji organizovali lidé z Disney, byla v muzeu automobilů. Promítali tam kousek Příběhu hraček, právě na něm pracovali. Šla jsem se podívat. Když jsem tu ukázku viděla, zlomilo mi to srdce. Nedokážu ten pocit popsat. Věděla jsem, že tam patřím, že tohle je práce, kterou bych měla dělat. Cítila jsem se strašně, že tomu tak nebylo. Když se Příběh hraček dostal do kin a v Pixaru hledali nové spolupracovníky, hned jsem se jim ozvala. Byla jsem si naprosto jistá, že tam patřím. Co si vaši rodiče myslí teď? Jsou na mě moc hrdí. Jsou nadšení. S mámou jsme chodili do kina na všechny filmy od Disneyho, když jsem byla malá. Vždycky, když vyšel další film, šli jsme na něj do kina. Takže moje rodina miluje animované filmy. Když jsem se vrátila z kina, kreslila jsem třeba 101 dalmatinů nebo Lady z Lady a Trump. Dřív jsme neměli možnost filmy vidět jinde než v kině, takže to byla velká událost. To, že pracuji na něčem, co mé rodiče tak baví a co obdivují, je fascinuje. Filmy od Disneyho milují, jako malou mě brávali do Disney Worldu. Myslím, že jim to dává smysl.